„Co je vlastně nejstrašnější, to není příval lži a brutality, (který se valí z. […] hitlerovského Německa), nýbrž možnost, že se může [na Západě] (v Anglii, ve Francii, v Americe a také u nás ve Švýcarsku) zapomínat, že se svobodou Vašeho národa stojí a padá dnes, pokud člověk může soudit, svoboda Evropy a snad nejen Evropy. Což se dostal celý svět pod uhrančivou moc obrovského hada? Což musí poválečný pacifismus vskutku končit v tak strašném ochromení jakékoli odvahy k rozhodování? 

Ještě se zdá (— píšu to v pondělí 19. září v poledne —) že západní mocnosti nevyřkly toho nejhoršího a nedaly souhlasu k nesmyslným požadavkům (Německa). Ale což když to bude vyřčeno? Zůstane Vaše vláda a Váš národ pak přece pevným? Vidím jasně, jak nekonečné břímě a utrpení byste vzali na sebe. Přece se však odvažuji doufat, že synové starých husitů ukážou rozbředlé Evropě, že jsou na světě ještě i dnes muži.