Baptisté a identita

Baptisté a identita

„Nežiji už já, žije ve mně Kristus.“ Galatským 2,20

Úvahy o křesťanské, či přímo baptistické identitě jsou na pořadu dne. Co chvíli můžeme na toto téma narazit v rozhovorech, článcích, na internetu. Často se tak děje v těsné blízkosti slov jako vize, směřování nebo krize církve. Jaká je naše identita? Anebo ještě spíš: jaká kdysi byla a jaká by v budoucnosti měla a mohla být? V takto položených otázkách prosvítá naše situace. Probleskuje vědomí, že vlastně tak úplně nevíme. Ve výhledu na minulost i na budoucnost, zdá se, vládne snížená viditelnost. Kořeny, ze kterých vyrůstalo baptistické hnutí v Čechách a na Slovensku, leží hluboko pod ponorem naší paměti. Ani církev nebyla uchráněna před kolektivní ztrátou paměti, kterou trpí celá postkomunistická společnost. Není to jistě tak, že bychom zapomněli úplně všechno. Podařilo se nám uchovat mnohé z tradic a zvyklostí našich předchůdců. Věci cenné a drahé. Často se nám ale vytrácí to skutečně podstatné: Vědomí o biblických a myšlenkových základech baptismu i důvěra v jejich trvalou nosnost.

Ani výhled do budoucnosti není ale o nic jasnější. Křesťanství prochází v posledních desetiletích zvláště v euro-americkém prostředí bouřlivými proměnami. Zdá se, že tradiční denominace ztrácejí opodstatnění. Jak by měla vypadat církev současnosti? Taková, která má schopnost oslovit dnešního člověka a vstoupit jako rovnocenný partner do celospolečenského rozhovoru? Ne, že by dnes chyběly hlasy, které nabízejí určitý směr. Takových hlasů je ve skutečnosti dostatek. Ať už je to charismatické a letniční hnutí – stále velmi dynamické a působící napříč celým církevním spektrem, nebo sílící evangelikální křesťanství. V Čechách a na Slovensku se zdá, že právě evangelikalismus je vítanou a dokonce jedinou myslitelnou odpovědí na zneklidňující otázku po baptistické identitě. Trochu se ale v tomto pohybu k evangelikalismu vytrácí vědomí, že horizont baptistické zbožnosti a teologie v minulosti býval mnohem širší a pestřejší. Vešlo se do něj mnohem větší množství důrazů, typů zbožnosti, praktických životních projevů. Není náš současný příklon a přímo ztotožnění se s evangelikálním hnutím vlastně ochuzením – zatažením na mělčinu?

Na tyto úvahy neexistuje snadná a rychlá odpověď. Nezbývá nám, než se trvale snažit o hlubší promýšlení a rozhovor, který by nám mohl naznačit směr. Pokud se ale chceme otázkou naší identity zabývat hlouběji a poctivěji, nevystačíme pouze s prozkoumáním současné situace. Musíme se nutně také a především obrátit ke zdroji naší víry – k Ježíši Kristu, tak jak ho dosvědčuje Písmo. Co o baptistické identitě zjistíme, když se začteme do Bible?

Doslovně nic. Bible nemluví ani o baptistickém hnutí, ani nepoužívá moderního slova identita. To ale nutně neznamená, že by Písmo v této věci zcela mlčelo. Identita je v doslovném překladu totožnost, shoda, stejnost. A my skrze Písmo rozpoznáváme, že naše křesťanská totožnost je dvojí. Jsme (a přece nejsme) stejní jako tento svět. Jsme (a přece nejsme) stejní jako náš Pán Ježíš Kristus. Na první poslech to zní možná paradoxně a nesmyslně, ale nesmyslné to není. Život křesťana je přechodovým stavem. Je to život rozkročený mezi tento svět, ve kterém stále žijeme a za který stále neseme odpovědnost, a mezi zaslíbené a přicházející Boží království, ke kterému jsme již připoutáni svým „novým občanstvím“. Jsme na cestě. Už ne jen „tady“, ale ještě ani ne docela „tam“. 

Apoštol Pavel vyjádřil tuto novost naší identity zvoláním: „Nežiji už já, žije ve mně Kristus.“ Naší novou identitou, totožností, je On sám. Ježíš Kristus – Pán ve světě, ale ne ze světa. A to ne pouze tehdy, když se nám daří mu připodobňovat v mluvení a jednání. Ne pouze ve výšinách a vrcholcích našeho života, ale také tehdy, a právě tehdy, když padáme a procházíme propastí. Tehdy, když nás ostny našich neduhů a nedostatků zmáhají a stahují ke dnu. Jen si vzpomeňme na jiná Pavlova slova: „Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ A jinde opět: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Dejme si dobrý pozor na pokušení falešného křesťanského triumfalismu! Vždy, když se křesťané chtěli chlubit svou dokonalostí a nehříšností, vždy když upadli do rádoby svatého moralizování, jejich stará světská identita je dohnala a usvědčila ze lži. Jsme na cestě.  

Slavný švýcarský teolog Karl Barth v jedné své přednášce řekl: „Církev nemá žádný vlastní názor, žije z toho, co je jí řečeno. Církev nežije ve vlastní, sebelépe míněné svévoli, nýbrž v poslušnosti. Církev nemá žádné vlastní plány a programy, nýbrž stále znovu čeká na to, co jí bude přikázáno. Církev nemá téma, nýbrž má Pána a posly, kteří vyřizují jeho vůli…“ Dovolme si parafrázi tohoto jasnozřivého a osvobozujícího textu. Církev nemá žádnou vlastní a svébytnou identitu. Alespoň tedy ne takovou, která by neměnným způsobem stanovovala mantinely a směr naší víry. Takovou, která by si s odkazem na úctyhodnou tradici předků troufla odložit Písmo, nebo ho alespoň sešněrovat do předem připravených a bezpečných výkladů s nálepkou určitých teologických proudů. Pravou a jedinou možnou baptistickou identitou je Pán Ježíš Kristus. Toho se držme a nevyměňujme ho za žádné teologické směry (liberální, charismatické, ale ani ty domněle pravověrné evangelikální), duchovní strategie a podobné neužitečné harampádí. A třeba se nám dostane i té milosti, že s překvapením zjistíme, že věrnost Písmu a Kristu nás přivádí zpět k našim baptistickým kořenům – k myšlenkám našich věrných předchůdců.