|

O Topolce v Lidových novinách

V Lidových novinách 1.7.2011 vyšel fejeton české novinářky Petrušky Šustrové s názvem Topolka…

Topolka

Už jsem to sice kdekomu vykládala, ale přestože mám hodně známých, všechny čtenáře Lidovek rozhodně neznám, tak to tady na konci školního roku zopakuji. Byla jsem minulý týden na oslavě kamarádčiných šedesátin a potkala jsem se tam také s dr. Květou Sgallovou, která na konci osmdesátých let organizačně zajišťovala „podzemní bohemistiku“, kterou jsem pilně navštěvovala. Byl to neoficiální kurz bohemistiky, v němž profesoři vyloučení z oficiální výuky vyučovali studenty rovněž vyloučené – anebo takové, kteří na možnost běžného studia rezignovali. Buď proto, že by je jako „nepřátelské živly“ stejně na fakultu nepřijali, anebo proto, že byli skeptičtí k objektivitě tehdejší výuky.

Zavalila mě vlna vzpomínek. Scházeli jsme se jednou týdně odpoledne v baptistické kazatelně v ulici Na Topolce a mezi vyučujícími a studenty vládl zvláštní, v něčem i trochu legrační vztah. Část studentů totiž už poněkud překročila běžný studentský věk a řada z nich měla bohaté zkušenosti ze samizdatové vydavatelské praxe. Samozřejmě jsme měli své profesory rádi a vážili jsme si jich – nejen pro jejich znalosti, ale neméně i pro jejich odvahu. V roce 1988 by je nejspíš za tu neoficiální výuku nikdo nezavřel, byť v té době člověk pořád nevěděl dne ani hodiny. Vyhodit je v podstatě už neměli odkud – z jejich milované (a kritizované) fakulty je povyházeli už dávno a ze zaměstnání, která měli, k tomu nebylo zrovna moc důvodů. Stejně však svou účastí na tom nevinném, ba prospěšném, leč oficiálně nepovoleném a v tehdejší době nepovolitelném podniku riskovali různé nepříjemnosti – tahanice po vyšetřovnách StB, pitomé arogantní otázky, domovní prohlídky, odposlechy a kdovíco. Studenti riskovali také, ale většina z nich byla zapletena v různých aktivitách, které režim pokládal za nebezpečnější, a kromě toho už skoro všichni měli se Státní bezpečností zkušenosti.

A tak se Na Topolce konaly přednášky, o které byli tehdejší studenti staroslavné Karlovy univerzity ochuzeni – a vskutku nemyslím, že by jim tehdejší hvězdy filozofické fakulty, pan Rzounek či paní Bastlová, mohly poskytnout hodnotnou náhradu za ty vyloučené, kteří učili nás. Občas docházelo ke komickým situacím. „Tak zase za týden,“ končil s úsměvem svou přednášku jeden z profesorů. „Noo,“ ujal se slova jeden ze studentů, „příští týden my radši nepřijdeme.“ Rozhlédl se po ostatních, jestli to povědět naplno, a pak se rozhodl: „Příští týden bude demonstrace a my bychom sem neradi přivedli estébáky.“ Profesor – byl to myslím Miroslav Červenka – se rozzářil a nadšeně se zeptal: „A kde a v kolik?“

Povídaly jsme si s paní Sgallovou na té oslavě o ledasčem. Ne o Topolce, ale o dnešní podobě „fildy“, o dnešní podobě celé společnosti, o politice a taky o nemocech. A pak se moje někdejší učitelka lišácky pousmála a zeptala se: „Víte, jak člověk pozná, že je už starej?“ On to člověk v nějaké chvíli pozná? Nevěděla jsem. „Když si všimne, že Karlův most je do kopce,“ pravila vítězně. Klobouk dolů, paní profesorko.

LN, 1.7.2011

Petruška Šustrová