Labyrint světa aneb kudy ven?
Vánoční hra baptistického sboru Na Topolce, Vánoce 2009
Expozice – V pracovně Jana Ámose
Osoby: JAK, anděl
Místo: pracovna Jana Ámose Komenského. Hraje hudba, která postupně doznívá. JAK sedí za psacím stolem a píše. Všude množství knih, pracovní nepořádek. Do místnosti neslyšně vstupuje anděl a nahlíží JAK přes rameno. Ten, aniž tuší, že má návštěvu, po nějaké chvíli zvedá popsaný papír a nahlas čte…
JAK: Labyrint světa a ráj srdce. To jest – kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání…
Nu, pěkně jsem to sepsal, pravda jen co jest. Snad na to i milostivý pan Karel ze Žerotína s libostí pohlédne. Napíšu mu tam nějaké pěkné věnování.
Anděl: No, když myslíš.
JAK: Fuj tajxl! To mi hrklo! Co… co tady pohledáváš?
Anděl: Pohledávám? To je mi ale přivítání! Tebe pohledávám a to tvé dílo. Inkoust na tom ještě neoschl, tak jsem se přiletěl podívat. Ty to ještě nemůžeš vědět, ale o tomhle tvém spise se budou děti učit ještě za stovky let. To se jen tak někomu nepovede. Tak jsem si to nechtěl nechat ujít.
JAK: Říkal jsi, přiletěl? Nejsi ty nakonec nějaký černokněžník? Nebo snad něco ještě horšího?
Anděl: Neboj. Já jsem anděl. Ahoj.
JAK: Navštíven andělem! Taková čest! Tak to už jsem skoro jako milostivá Marie Panna!
Anděl: Tak… určitá podoba by tam i byla… I když… Ona měla o dost tmavší vlasy.
JAK: Poslyš, anděli… smím ti tak říkat? Říkal jsi, že se o tomto mém spise budou učit děti za stovky let? Nemohl bys mi také prozradit, zdali se jím budou řídit? Zdali se nechají poučit? To mi totiž na srdci leží ze všeho nejvíc. Jinak by má práce byla marná…
Anděl: Jak to jen říct? Víš, Ámosi, lidé toho znají hodně. Ale řídit se podle toho, to už je něco jiného. To není jen tak. Však to už jiní zkoušeli popsat před tebou, a nebyli o nic hloupější…
JAK: Ach tak tedy. Mohl jsem tušit, že na to i mé slovo bude krátké. Škoda. Chtěl jsem být ku pomoci, aby to marné lidské bloudění už ustalo.
Anděl: Nic si z toho nedělej. Však ono to k něčemu dobré bylo a bude.
JAK: A k čemu? Mám sto chutí pustit to veledílo k vodě.
Anděl: Víš co? Pusť ho raději po vodě. Však ono se ti vrátí… Všichni se jistě nezmění, ale snad aspoň jednou za čas někdo tvoje slova vpustí dovnitř, a druhým uchem mu hned neutečou. Co my víme?
JAK: Když myslíš.
Anděl: Nemyslím, vím – vždyť jsem přece anděl.
Obraz první – Poutník
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení
Místo: městská knihovna. Poutník prochází mezi regály. Něco hledá a nemůže najít. Po chvíli zaregistruje nedaleko stojícího Všezvěda a přistupuje k němu.
Poutník: Dobrý den, prosím vás, vy jste knihovník?
Všezvěd: I tak by se to dalo říct.
Poutník: Potřeboval bych poradit. Zrovna mám čerstvě po maturitě a hledám tady seznam vysokých škol. Rád bych se někam přihlásil, ale nevím, co si mám vybrat…
Všezvěd: Příteli, to máte neobyčejné štěstí. Shodou okolností jsem totiž poradcem pro plánování.
Poutník: Plánování čeho?
Všezvěd: Všeho. Plánování povšechně. Plánování plánů, dalo by se říct. Víte, mladý člověk, jako jste vy, se přeci jen v dnešním světě nemůže tak snadno zorientovat. To vyžaduje určitou erudici, abych tak řekl. A od toho jsem tady právě já. Všezvěd jméno mé.
Poutník: Ale…
Všezvěd: Žádné ale, já už se o vás postarám. Ničeho se neobávejte. Všechno máte před sebou, teď je jen potřeba dát věcem správný směr.
Mámení: No ne, to je ale náhoda. Kolego! Copak jsem to zaslechla? Plánování? No to je moje, to se beze mne neobejde.
Všezvěd: Na vás jsem málem zapomněl. Ale když už jste tady… Dobře tedy. Pojďme.
Poutník: A vy jste, s dovolením, kdo?
Mámení: Říkejte mi třeba Sofie. Poslyšte… máte takový nezdravý pohled. Nebolí vás trochu oči? Neměl byste nosit brýle?
Poutník: Oči mám v pořádku, tedy aspoň myslím.
Mámení: No nevím, nevím. Myslím, že byste si měl oči šetřit. A jaká to šťastná náhoda – zrovna tady jedny brýle mám v kabelce. No honem, zkuste si je.
Poutník: Hm… Vypadají trochu výstředně… A víte, že máte asi pravdu. Mám pocit, že teď vidím trochu líp. O dost líp.
Mámení: Ještě aby ne! Tyhle brýle vám tu nezdravou mladickou podezíravost trochu vyženou z hlavy.
Všezvěd: Tak dost řečí. Chtěl jste si vybírat budoucnost, tak se do toho pustíme. Jak tak koukám na ty vaše jemné ruce – do řemesla asi zrovna nejste, co?
Poutník: To máte pravdu. Já jsem spíš přes tu hlavu. Takový přemýšlivý typ.
Všezvěd: I pro takové se něco najde. Pojďte, něco vám ukážu. To by se vám mohlo líbit.
Společně odcházejí, začíná hrát píseň Labyrint světa a ráj srdce…
Obraz druhý – stav podnikatelský
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Podnikatel Matyáš, Obchodník Karel, Podnikatel Ivan.
Squash, fitness centrum, do kterého přicházejí dva podnikatelé. Třímají kufříky, mobily a mají na sobě obleky, které po příchodu svlékají. Pod nimi mají sportovní úbory. Začínají se rozcvičovat a popíjejí iontové drinky a fotí se mobilem ve sportovních pózách. V rohu stojí Poutník, Všezvěd a Mámení a pozorují situaci…
Podnikatel: Ahoj Karle, tak jak to dnes šlo? Co burzovní indexy?
Obchodník: Nazdar draku! No to víš, lezou, lezou, mršky. Vydělal jsem dneska na nový Ferrari. A co ty, Ivane? Stále děláš do oceláren?
Podnikatel: Ocel sype! Taky si nestěžuju, udělal jsem si malou radost a koupili jsme si dnes se Sergejem na půl Karlovy Vary.
Obchodník: Z tebe bude nakonec chalupář, ty divochu!
Přichází Matyáš, zdraví přátele, svléká oblek…
Podnikatel: Hele ho, Matyáš! Ahoj Matyáši, to je dost, že taky zajdeš na partičku squashe. Už jsem si říkal, že tě to snad kleplo.
Matyáš: Ale kdepak. Jen jsem to nějak nestíhal. Jel jsem si ráno udělat do Plzně práva a nějak se to natáhlo.
Podnikatelé pokračují v rozcvičování. Poutník, Všezvěd a Mámení zapřádají spolu rozhovor.
Všezvěd: Tak co? To je přece nádherná vyhlídka! Žádné starosti, život na úrovni, zábava a stravování v restauracích z Maurerova výběru!
Poutník: Tak má to něco do sebe… Jen…
Mámení: Jaké jen? Copak se vám nezdá, příteli?
Poutník si nadzvedává brýle.
Poutník: Jen mám pocit, jako kdyby se to tady celé tak divně lesklo, snad je to těmi brýlemi…
Všezvěd: To bude asi odlesk zlatých prstenů a drahých hodinek.
Poutník: No nevím, mě to spíš připadá jako alobal.
Mámení: Vždyť to říkám, máte vadu zraku. Šup tam zpátky s brýlemi, než to celé pokazíte!
Všezvěd: Tohle je pro vás ta pravá budoucnost, věřte mi.
Poutník: Když já si stále nejsem jistý. Nemohli bychom se podívat ještě někam jinam? Abych měl na výběr.
Mámení: Abyste nepřebral!
Poutník: Vždyť oni se starají jen sami o sebe a svoje pohodlí. Zajímají je jenom peníze. Já hledám místo, kde bych mohl být třeba nějak užitečný…
Všezvěd: No když chcete… pojďme.
Mámení: S tím budou ještě starosti! Kam ho vezmeme?
Všezvěd: Mám nápad, peníze nemusí vonět každému, ale když se k nim přimíchá kapička moci, tomu už málokdo odolá. Na to se chytne skoro každý…
Obraz třetí – stav politický
Báseň Účely
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Politik, asistent, Chodec
Na náměstí přichází politikův team. Chystají stojánek s projevem, rozdávají letáčky chodcům. Po chvilce přichází politik. Poutník, Všezvěd a Mámení sledují projev.
Asistent: Tady jsem to ještě trochu přeformuloval, pane předsedo, a vyhodil jsem z toho zdravotní pojištění, jak jste si přál. Můžeme jít na to.
Politik: Dobrý den, vážení spoluobčané. Je vám velkou ctí, že jsem dnes zavítal do vašeho krásného města. Jistě se vám nemusím představovat. Jsem předseda Koalice pravého středu Milan Losna. Rád bych zdůraznil, že naše strana v uplynulém volebním období jako jediná směřovala k zvýšení prosperity v naší společnosti. Blíží se volby, a já vás rozhodně nechci klamat planými sliby. Od toho jsou tady jiní. Nebudu se snižovat k tomu, abych jmenoval, ale například předseda Hnutí levého středu Mažňák. Sami dobře víte, že nám jde o vaše dobro. Musíme se mobilizovat proti nehumánní a zištné politické hrozbě, kterou představuje strana předsedy Mažňáka. Tolik mé úvodní slovo. Máte nějaké dotazy?
Chodec: Tak mě by zajímalo, co hodláte dělat se zdravotním pojištěním.
Politik: To je vynikající otázka! Díky za ni! Ve věci zdravotního pojištění chci zdůraznit, že je to věc naprosto neodkladná, pro nás je to priorita a tým našich expertů už připravil expertízu, která bude v krátkém časovém horizontu předložena.
Chodec: Aha… No… a co třeba ta doprava ve městě. To už takhle přece nejde. Zácpa všude, je to celý neprůjezdný.
Politik: Výborný postřeh! V oblasti dopravy pochopitelně připravujeme rozsáhlý tunel, ve kterém se jistě všechny současné problémy hravě ztratí.
Chodec: Tunel… Aha… Poslyšte, a co ten skandál s prodejem Aerolinek – jak vaše žena vyhrála konkurz…
Politik: Trefný dotaz! Celá tato kauza je pochopitelně politickou zakázkou pana předsedy Mažňáka a já bych se rád v této chvíli rezolutně ohradil proti nařčení, že za vítězstvím mé manželky stojí jakési nekalé machinace. Myslím, že tady média velmi přecenila náš vztah, který bych já označil spíše za vlažný, až skoro žádný. Od své ženy se distancuji a s jejími obchody nemám žádnou souvislost. Další dotaz.
Poutník: Dobrý den, já bych se rád zeptal, jestli máte pocit, že to co děláte, má smysl.
Politik: Pardon? Nerozumím?
Poutník: Smysl. Zajímá mě, jestli to má smysl.
Mámení: Prosím vás, vždyť to je jasné, že to má smysl. O tom snad nemůže být pochyb. Služba vlasti, lidem – snad není nic důležitějšího a krásnějšího.
Politik: No, slyšíte to. Tady paní má úplnou pravdu. Politika je poslání.
Poutník: Když mám ty brýle na očích, tak se mi zdá, že je to opravdu důležité a rozumné, co tady povídáte. Jenže když si je takhle nadzvednu… no… to už je slabší. Vždyť vy jste vlastně nic pořádného neřekl. Jsou to jen takové řeči.
Politik: Vy jste dobrej! A víte, jakou mi to dalo práci, než jsem se to naučil. Zkuste si to sám!
Všezvěd: No jistě! Zkuste si to! To je ono, příteli. To se vám bude líbit. To je ta pravá budoucnost. Udělejte si taky tunel nebo mobilizaci – uvidíte, má to něco do sebe.
Mámení: Bojím se, že na tohle ho neutáhneme. Je to idealista. Na něj budeme muset jinak.
Poutník: Poslyšte, zatím mi ta vaše plánovací erudice teda moc nesedí. To, co jste mi zatím ukazoval, je spíš k pláči, než že bych se do toho hrnul. Chybí tomu myšlenka, hloubka. Pojďme jinam.
Všezvěd: Vy jste tedy pěkný rýpal. Nic vám není dost dobré. Ale jak chcete. Tohle vás dostane. Chtěl jste hloubku, máte ji mít.
Obraz čtvrtý – stav intelektuálský
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Intelektuál Bedřich, Intelektuál Maxmilián.
V kavárně u stolu sedí dvojice poněkud zanedbaných intelektuálů.
Maxmilián: Kdy máme uzávěrku, Bedřichu?
Bedřich: Za dva dny.
Maxmilián: Ajaj. A číslo nám zatím zeje prázdnotou. Takhle by mohl ten náš nezávislý měsíčník „Kulturní sonda“ brzo zaniknout. Musíme rychle dopsat nějaké články. Nemáš něco?
Bedřich: Díval jsem se včera na televizi…
Maxmilián: Ty ses díval na televizi?!
Bedřich: Náhodou jsem šel kolem výlohy s televizemi a zahlídl jsem ji. Jinak se pochopitelně nedívám… No a náhodou viděl jsem tam kousek toho nového filmu.
Maxmilián: Jó, to jsem taky viděl… teda náhodou taky, …byl jsem v galerii na výstavě konceptuálního umění a …jeden člověk tam vystavoval …zapnutou televizi… náhodou.
Bedřich: Aha… A cos na to říkal? To by sneslo recenzi, ne?
Maxmilián: Slabé. Přímo ubohé! Úplně tomu chyběl nějaký hlubší ponor. Současná česká kinematografie je v krizi. Úplně nesnáším ten povrchní, rádoby lidský humor. Takové to čecháčkovství…
Bedřich: Přesně! Teď jsi to vystihl. Recenze je skoro hotová.
Maxmilián: No dobře, já to teda hodím na papír. Hele, teď mě napadá: ty bys mohl proprat nějaké existenciální téma. Něco, co má nosnost. Já nevím, třeba rozpad tradiční rodiny. Něco, co by šlo na dřeň.
Bedřich: To není špatný nápad. Mohl bych třeba trochu otevřít problematiku genderových rolí!
Maxmilián: Výborně, to ty umíš! A poslyš, teď mě tak napadá – jak se vlastně má tvoje žena?
Bedřich: Žena? … ehm. Víš, co? To je asi blbost ty role, to už je stejně vyčerpaný. Nemusíme přece psát o všem.
Maxmilián: Máš pravdu. Tohle přenecháme bulváru, Respektu, Literárkám.
Bedřich: Jasně. Neklesneme pod svoji laťku. Jo, hele, ještě tady mám svoji poslední báseň. Myslím, že je to dost silná záležitost. Docela bych to tam zařadil.
Maxmilián: Povídej!
Bedřich: Na ohybu dne se komíhá papírový věnec. A na jeho karmínově okoralé stuze je vepsána naše zloba. Červánky se loupou ze zdi.
Maxmilián: Ty vole! To je pecka! Bedřichu – Ginsberg hadr!
Všezvěd: Tak co na ně říkáte? To je síla, co? Intelektuální elita. Úplně mi běhá mráz po zádech. To by bylo něco pro vás, že? Žádná povrchní honba za penězi a mocí. Poctivá duchovní dřina.
Poutník: Zní to dobře. To je pravda. S těmi brýlemi vypadají impozantně. A vydávat časopis, to by mě asi bavilo…
Mámení: Sláva! Konečně zabral! A máme ho! Teď už jenom pořádné vousy, manšestrákové sako a je to.
Poutník: …ale když si brýle nadzvednu – jako kdybych tady slyšel nějaké šumění. Nebo spíš šustění – šustění papíru. A je stále hlasitější.
Všezvěd: To bude ten časopis.
Poutník: No nevím, mě se spíš zdá, jako kdyby to vycházelo z nich. Odněkud z hloubky. Já teda poezii moc nerozumím, ale skoro se mi zdálo, že je to vlastně tak trochu … blbost. Teda úplně. Poslyšte, vždyť tohle je jenom takové šustění papírem! Já jsem hledal hloubku! Vy jste mě podvedl!
Všezvěd: Ale příteli, tak snad nemusí být hned tak zle! To jsou zbytečně tvrdá slova. Myslel jsem si, že by vás to mohlo zaujmout. Ale teď už vás začínám chápat. Moc takových lidí už dnes není, ale vy evidentně hledáte OPRAVDOVOU hloubku… že?
Poutník: Vždyť jsem to říkal!
Mámení: Klid! Nerozčilujte se!
Všezvěd: Snadná pomoc. Pojďte – jde se do kostela!
Mámení: To je nápad!
Poutník: Ale to je vaše poslední šance. Jinak vás už poslouchat nebudu.
Obraz pátý – stav duchovní
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Farář, lidé…
U dveří kostela stojí farář a loučí se s lidmi. Podává jim ruce a usmívá se.
1: Dneska to bylo dobrý! Jen jsem vám chtěl říct, že se neříká „jícího“, ale „jdoucího“.
Farář: Jícího? Já jsem přece neříkal „jícího“.
1: Říkal! Přece jak tam byl ten vůl.
Farář: Vůl? Tedy, já si nejsem úplně jistý…
1: No jak jste říkal, že slyšeli „hlas vola jícího v poušti.“ Tak tam by se mělo říkat JDOUCÍHO. Ale stejně děkuju. Oslovilo mě to.
Farář: Tak nashledanou.
2: Nashledanou bratře faráři. Dneska jste mě opravdu rozveselil.
Farář: Tak to mám radost! A co konkrétně vás tak rozveselilo?
2: Jak vy se vždy tak legračně kynkláte, když mluvíte. Já jsem si u toho vzpomněla na takového toho kývacího tučňáka – měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
Farář: …Aha. Tak… Nashledanou.
3: Já se chci zeptat na ty kameny!
Farář: To je právě nejzajímavější místo toho textu! Úplný oříšek. Řecky je to LITHOS a kraličtí to přeložili jako balvan, jenže se v tom ztrácí ta slovní hříčka, která je v originále. Já jsem to přeložil jako kámen a…
3: To si nerozumíme, bratře faráři. Já myslím ty kameny vedle kostela. To tam je jako na co?
Farář: Vedle kostela? Tam jsou nějaké kameny?
3: Kopec kamenů! To takhle nejde s těmi kameny. Vždyť to úplně hyzdí kostel. To by mělo zmizet.
Farář: No, když myslíte… Tak já se na to podívám.
3: To bude nejlepší. Tak nashle. A příští týden bez kamenů.
4: Zima! Hrozná zima zase! Ani kabát jsem si nesundal…
Farář: Já vím, mě byla taky zima, (4 ale neposlouchá a odchází) to je kvůli tomu namoklému uhlí… Nashledanou…
Farář zamkne dveře a pomalu obchází prázdné židle. Ztěžka na jednu dosedne…
Píseň Odzvonilo.
Poutník: Nevypadá právě šťastně.
Všezvěd: To máme jen zrovna smůlu. Obvykle je veselejší. Je s ním legrace.
Mámení: A navíc… o štěstí přece nejde. Víra, to je zápas. Žádné chi chi chi. To by bylo pěkně laciné, kdyby byl Pán Bůh jen pro zábavu.
Poutník: To zní moudře…
Mámení: Říkala jsem, že se jmenuju Sofie – moudrost. Věřte mi.
Všezvěd: Má recht!
Poutník: A tohle je teda doopravdy to nejlepší, co se dá ve světě najít? Doopravdy už není nic… nic smysluplnějšího? Cítím se jako myš, která běhá v bludišti.
Všezvěd: Gratulujeme! Našel jste sýr!
Poutník: …Díky… tedy…
Mámení: Tak to bychom měli. Kolego, zapište to do statistiky. A vy, vy se držte. A ať se vám dobře daří!
Všezvěd: Krásný zbytek života!
Odcházejí. Poutník zůstává na scéně.
Obraz šestý – labyrint
Postavy: všichni
V bludišti procházejí jednotlivé postavy a opět mizí v zákulisí.
Matyáš: Nokia 996 turbo! Má to zabudovanou solární lampičku na domácí opalování…
Obchodník: Luxus!
3: Chápeš to? Místo aby zmizela ta hromada kamenů, ještě se tam válí kolo.
Bedřich: Kartáče podzimu svazují naše včerejšky nachovým septikem… slušný!
Asistent: Pane předsedo, podívejte – koupil jsem od jednoho muže tuto fotografii předsedy Mažňáka. Myslím, že by se to mohlo hodit.
Politik: Tak to je síla! Poslyšte, to je přece ta hvězdička ze Super-star! Ten je na lopatě! Volby jsou naše!
2. a její kamarádka procházejí scénou. 2. se zastaví a napodobí kynklání tučňáka. Vyprsknou smíchy a odcházejí.
Přichází Marie v pokročilém stadiu těhotenství a podpírá ji Josef.
Marie: Josefe, já už nemůžu. Myslím, že už to nebude trvat dlouho.
Josef: Marie, počkej, zdá se mi, že támhle za rohem je nějaký chlívek. Třeba bychom si tam mohli trochu odpočinout.
Odcházejí za roh. Marii se páře její červená sukně a na zemi zůstává niť.
Přichází poutník.
Poutník: Tak nevím. Bylo to vůbec k něčemu? Asi to stejně nejde jinak – každý si musí najít svoje dveře, svou chodbu – tak už to v labyrintu chodí. Bylo by hloupé myslet si, že je z toho nějaký východ. Prošel jsem tady toho celkem dost, ale na konec labyrintu jsem nikde nenarazil. Ale stejně mi něco vrtá hlavou. Je to taková pohádka, asi hloupost… teda pohádka… spíš mytologie. Řecká mytologie. Učili jsme se o tom na fakultě. Na Krétě prý stál taky jeden labyrint. O dost menší, než je tenhle. Ale zabloudit se v něm dalo. A jednou do něj vešel mladý muž. Jmenoval se Theseus. Jak už to v té mytologii obvykle bývá, zabil tam obludu. Ale stejně by uvnitř nejspíš zahynul při marném hledání východu, kdyby mu jedna dívka – myslím, že se jmenovala Ariadna, neporadila takovou… fintu. Rozmotával cestou klubko nitě. A díky tomu našel cestu ven. Tak si říkám, jestli by se třeba i v tomhle bludišti nějaká podobná Ariadna nenašla… Mytologie, pohádka….
Poutník odchází. Přichází Chodec a všimne si rudé nitě na zemi. Shýbne se, vezme ji do ruky a sleduje za roh. V tom se ozve dětský pláč.
Píseň Labyrint.
Děkovačka
