Slovo k dění na Ukrajině a kázání z neděle 27. února 2022

Slovo k aktuální situaci, neděle 27. února 2022, Na Topolce

„Co je vlastně nejstrašnější, to není příval lži a brutality, (který se valí z. […] hitlerovského Německa), nýbrž možnost, že se může [na Západě] (v Anglii, ve Francii, v Americe a také u nás ve Švýcarsku) zapomínat, že se svobodou Vašeho národa stojí a padá dnes, pokud člověk může soudit, svoboda Evropy a snad nejen Evropy. Což se dostal celý svět pod uhrančivou moc obrovského hada? Což musí poválečný pacifismus vskutku končit v tak strašném ochromení jakékoli odvahy k rozhodování? 

Ještě se zdá (— píšu to v pondělí 19. září v poledne —) že západní mocnosti nevyřkly toho nejhoršího a nedaly souhlasu k nesmyslným požadavkům (Německa). Ale což když to bude vyřčeno? Zůstane Vaše vláda a Váš národ pak přece pevným? Vidím jasně, jak nekonečné břímě a utrpení byste vzali na sebe. Přece se však odvažuji doufat, že synové starých husitů ukážou rozbředlé Evropě, že jsou na světě ještě i dnes muži. 

Každý český voják, který pak bojuje a trpí, učiní tak i pro nás a — pravím to dnes bez výhrady — učiní tak i pro církev Ježíše Krista, která v mlhovině Hitlerů a Mussoliniů buď klesne ve směšnost, anebo bude vyhlazena. 

Podivné jsou to doby, milý pane kolego, ve kterých člověk nemůže při zdravých smyslech jinak mluvit, než že pro víru je nevyhnutelno odsunout rozhodně strach před násilím a lásku k míru na druhé místo a stejně rozhodně postavit lásku k svobodě na místo prvé! 

Nemohu potlačit naděje, že buď Praha zůstane pevná, pak Londýn a Paříž se snad také rozhodnou pro pevnost. 

Na možnost ruské pomoci nemyslím rád, protože je to i v účinném případě vyhánění ďábla Belzebubem. Ale což my víme o plánech a úmyslech Prozřetelnosti Boží, které se v tom všem mohou uskutečnit? Jisto je pouze jedno: že co z lidské strany může být vykonáno na obranu, dnes musí být vykonáno na hranicích Československa a že dobré svědomí, se kterým to bude vykonáno — a také poslední úspěch! — závisí na tom, bude-li co možno nejvíce lidí, kteří svou důvěru složí nikoli na lidi, státníky, děla letadla, nýbrž na živého Boha a Otce Ježíše Krista.“

Tolik podstatná část dopisu významného teologa Karla Bartha, který jej adresoval do Čech J. L. Hromádkovi, bohoslovci působícím na evangelické fakultě. Psal jej před 84 lety 19. září 1938. To bylo 10 dní před uzavřením Mnichovské dohody. V jeho první části jsem úmyslně pominul dobové reálie. Má to myslím s dnešní situací na Ukrajině myslím mnoho společného.

Agresor, který se snaží řešit své vnitřní problémy i neschopnost se vyrovnat se ztrátou přímého vlivu a s uvadající slávou někdejší velmoci. Současné Rusko je v těchto momentech dost podobné Německu po první světové válce. 

Jenže dnešní situace je o dost prekérnější. Lidský důmysl dospěl už na konci 2. světové války k hranici, kdy použití zbraní hromadného ničení je potencionálně natolik ničící, že hrubé ukazování síly ani jednoduché zastrašování nemohou fungovat. Otázka je, co tedy dále? 

Jedním z prvních kroků asi bude uvědomění, že válečný konflikt na Ukrajině bohužel probíhá už mnoho let. Pro mnohé z nás však možná nepříliš viditelně. Válka jen přešla do otevřenějšího a více násilného stádia. 

Nejsem politolog, ani vojenský nebo geopolitický stratég. Vnímám ale, že nastává čas na odstřižení se od dosud dostupných ruských toků surovin. Bude to bolestné. Bude to drahé. Bude nás to stát mnoho peněz, důmyslu i energie. Bude nás to omezovat. Třebas budeme muset být skromnější ve své spotřebě.  Dokud se ale Ruská politická reprezentace nezmění, nevidím jinou cestu.

A Ruská politika se změní teprve až se změní způsob jakým vyprávějí příběh své země. Zdá se mi že se musí nejdřív fatálně mýlit – podobně jako ve 20. století Němci, nebo Japonci – aby došli proměny a nějakého uzdravení. 

Do té doby ale může platit co napsal ruský filosof Petr Čaadajev v 19. století a co dnes cituje v Čechách žijící publicista Alexandr Mitrofanov:

„Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“

Výše citovaným dopisem psaným těsně před vojenským obsazením Sudet roku 1938 jsem se ovšem nechtěl jednoznačně přiklonit k nutnosti vést dnes společně s Ukrajinskými bojovníky ozbrojenou válku proti Rusku. Podobnosti jsou však zarážející. Osobně jsou mi spíše bližší slova a činy podpory civilistům. Na Ukrajině ale také v Rusku! Civilisté a veřejnost mohou totiž, jak věřím, také významně promluvit do situace, ačkoli jsou bezbranní. Absurdní státní propagandu je možné porazit, jak ukázaly zkušenosti z bývalého  sovětského bloku. Nesmí se to ale vzdát.

Úvod kázání: 

Přede dvěma týdny jsem se radoval, že aktuální vlna covidu končí a můžeme začít opouštět žalozpěvy. Nastala ale další velmi složitá situace. Do té nám dnes doufám přinese alespoň trochu světla dnešní oddíl z evangelia podle Marka, který je vybraný dle Hesel Jednoty bratrské.

Druhé čtení z Písma: Mk 8,31—38 

kázání:

Apoštol Petr ještě před chvílí příkladně a vzorně vyznal, že Ježíš je mesiáš. Tak to stojí v Markově evangeliu. To když se Ježíš učedníků ptal, za koho jej pokládají. Zakázal jim ale o tom mluvit. O čem ale Ježíš mluví je určitá vize, která se doprovází na cestě k Jeruzalému. Tam Ježíše bude čekat kříž. A tento Syn člověka si to uvědomuje. Je třeba aby mnoho prožil, snášel, vytrpěl. Bude zavržen náboženskými elitami lidu Izraele. Bude tam dokonce zabit. A přesto dál míří na Jeruzalém.

Taková vize se Petrovi vůbec nelíbí. Ani tehdy se mu nelíbí ústí-li do zvmrtvýchvstání po třech dnech. S Ježíšem nesouhlasí a domlouvá mu, kárá ho. Možná proto bylo Petra těžké přijmout vizi mesiáše, který musí snášet příkoří, trpět, být dokonce zabit. Co to má být za mesiáše? Možná i pro nás není snadné toto přijmout. Snad proto se tato vize utrpení Syna člověka v evangeliu opakuje ještě dvakrát po cestě na Jeruzalém. Jako jakýsi program nebo rámec mesiášského postupu k hlavnímu městu židovského kultu.

Až o tom bude Ježíš mluvit podruhé opět bude řeč o Synu člověka, který je v rukou lidí. A ti ho zabijí. A potřetí Ježíš navrch přidá, že Syna člověka skutečně na smrt předají právě náboženští předáci. Divná vize v jejímž potemnělém oparu vlastně trochu zaniká její vyústění. Ježíš pokaždé zakončí tím, že Syn člověka po třech dnech vstane. Postaví se, bude vzkříšen.

To se leckomu nedobře poslouchá i dnes. My coby učedníci Ježíšovi, coby církev, coby Petr se vzpěčujeme tomu jak pašije v Jeruzalémě proběhnou.

Copak Syn člověka nemá jiné možnosti jak všem lidem zpřítomnit záchranu a spásu, kterou přináší?

Možná další možnosti měl, kdo ví. Ale vybral si tuto cestu. Vybral si cestu kříže. A cestu kříže předkládá i nám jako způsob života, který vede k záchraně a spáse našich životů. To má být ono smýšlení od Boha, které Ježíš hájí oproti smýšlení a mínění lidí: Vezmi, zdvihni a nes svůj kříž. 

Mluví se tu snad také způsobu jakým přemýšlíme nad svými životy. Jak své životní příběhy vyprávíme, jak je nahlížíme, ve snaze porozumět v jaké situaci se nacházíme. Neseme si s sebou vědomí vlastní konečnosti. Neseme si i uvědomění, že můžeme s časem svého života samostatně nakládat. Jako lidé nemůžeme žít pouhou přítomností. Naší možností i úkolem je celé spektrum způsobů nakládání s časem.

Je ovšem smutné když tuto výbavu použijeme výhradně pro naplňování vlastních zájmů a cílů. Naše cíle a zájmy by měly být dalekonosnější a širší než pouze zájmy té mé skupiny, toho mého města, mého národa, toho mého civilizačního okruhu. 

Myslím, že vzít svůj kříž na sebe a nést ho, znamená dnes i tohle. Namáhavé a pracné rozšiřování svého životního obzoru. Pak by takové sebezapření znamenalo také ochotu nabourávat, přeskupovat a obohacovat své představy a přesvědčení.

Ježíš možná něco podobného přivodil Petrovi, když mu předestřel svou vizi Syna člověka. Svou verzi mesiášských událostí, které je v Jeruzalémě čekají. Jdi za mnou. Jdi mou cestou! Cestou kříže Petře. To je cesta církve, cesta učedníků Kristových. Cesta kříže, která nám vrací naše životy, naplňuje je a přináší do nich záchranu.

Za to patří Bohu díky. Amen

Píseň:  72 Kristus je má síla | DT 648