Pár poznámek k baptistické identitě

Otázka po baptistické identitě

Letošní lednové číslo časopisu Rozsévač neslo ve svém podtitulu slovo „identita“. Bývalý kazatel BJB a v současné době šéfredaktor tohoto periodika Jan Titěra ve svém tematickém úvodníku mimo jiné píše: „Prý, když se sejdou dnes někde baptisté, můžete si být téměř stoprocentně jisti tím, že diskutují o své identitě. Ukazuje to na stále nedořešený problém, i když snaha o jeho řešení má jistě i své pozitivní stránky.“ Více se už ovšem na avizované téma nedostalo ani v článku, ani ve zbytku celého čísla.

Odpovídá skutečně tato stručná anekdotická glosa významu debaty o identitě? Téma baptistické identity přece rozhodně není jen jakousi krátkodobou módní vlnou bez většího obsahu. Ve světovém baptistickém hnutí patří toto téma již několik desetiletí k probíhajícímu procesu hlubší sebereflexe tohoto velmi různorodého hnutí. Co nás, baptisty, spojuje a čím můžeme obohatit komplexní svědectví rozmanitých křesťanských tradic? Jsou principy, na kterých v minulosti vznikalo baptistické hnutí dnes ještě platné? Odpovídá baptismus potřebám globální situace, ve které se nacházíme? Kde je naše přirozené místo v ekumeně?

První náznaky tázání po identitě můžeme nacházet už ve věroučných textech křtěneckých a raně baptistických komunit. Oproti klasickým vyznáním víry (jako je vyznání Apoštolské nebo Nikajsko-Cařihradské) se většinově tato vyznání nesnažila o shrnutí nejdůležitějších výpovědí křesťanské naděje, ale soustředila se výběrově především na ty otázky, ve kterých byly postoje autorů odlišné od většinové církve či ostatních alternativních proudů. Zájem o specifickou identitu a její formulaci tak představuje od počátku jeden ze základních rysů baptistické tradice.

Ve druhé polovině dvacátého století – po razantní proměně křesťanské scény, uvedené do pohybu válečným otřesem, II. vatikánským koncilem a sílícím ekumenickým hnutím – můžeme sledovat narůstající význam otázky po baptistické identitě. V tomto období je možné rozlišit několik myšlenkových proudů, do kterých se otázka identity a pokusy na ní odpovědět rozvinuly.

Baptisté = evangelikálové?

První z nich představuje sílící proud identifikující baptismus s evangelikalismem. Zejména v prostředí Spojených států se velká část baptistického hnutí v průběhu dvacátého století vnitřně ztotožnila s naddenominčním evangelikálním hnutím. Pro mnohé i dnes znamenají slova baptista a evangelikál prakticky totéž. Velmi výraznou postavou v tomto procesu identifikace byl první editor vlivného časopisu Christianity Today Carl F. H. Henry, jeden z vůdců „nového evangelikalismu“. Ten formuloval pokus o modernější podobu amerického konzervativního protestantismu, která by se oprostila od excesů fundamentalismu devatenáctého století a mohla by být plnohodnotnějším intelektuálním partnerem pro ostatní křesťanské proudy. V pohledu nových evangelikálů ustoupila specifická baptistická identita do pozadí a byla nahrazena společnými motivy evangelikálního hnutí, jako je důraz na doslovný výklad Bible, výrazně etická interpretace hříchu, důraz na klíčový význam osobního obrácení a misijní zápal.

Ani ve Spojených státech ale nechyběly také opačné hlasy. Výrazné pochybnosti nad evangelikální povahou baptismu dlouhodobě vyjadřoval historik a učitel baptistického semináře v Kentucky E. Glenn Hinson, který upozorňoval zejména na neslučitelnost baptistického principu náboženské svobody s rozšířenou evangelikální autoritativní praxí a snahou o prosazení „křesťanských hodnot“ ve státní legislativě.

Realitou ovšem zůstává, že zejména americké baptistické hnutí dnes často nahlíží sebe sama jako pouhou jednu z odnoží evangelikálního hnutí, přičemž charakteristické baptistické důrazy jsou někdy vnímány spíše negativně, jako postradatelné překážky účinnější evangelikální aliance.

Principiální tradicionalismus        

Druhou myšlenkovou linii, inspirovanou zejména raným baptismem 17. století můžeme označit jako principiální tradicionalismus. Pro tento přístup k baptistické identitě je charakteristické, že nerezignuje na historické kořeny a usiluje o zachování myšlenkové kontinuity. Povahu spojnic či nosných pilířů mají v tomto pohledu zejména baptistické „principy“ či „zásady“, které představují jakési společné minimum, spojující rozmanité podoby baptistického hnutí. Místo typických evangelikálních „témat“, jako je inspirovanost Písma, služba žen v církvi, postoj křesťanů k homosexualitě či spor kreacionismu a evolucionismu, nachází baptistický tradicionalismus těžiště sdílené identity spíše v kongregačním pojetí církve, křtu na vyznání víry, principech náboženské svobody a odluky církve od státu.

Příznačná pro tento proud je snaha o potlačení možných konfliktních témat a úsilí o udržení jednoty baptistického hnutí i v situaci velké rozmanitosti. Za jednoho z typických představitelů této tradicionalistické tendence můžeme označit například konsenzuálního amerického systematického teologa Stanleyho Grenze, nebo anglického novozákoníka Paula Beasley-Murray, autora i u nás částečně známé knihy Radical Believers – Radikální křesťané.  Celkově pak tento přístup k identitě převládá zejména v evropském prostředí, které je motivováno dědictvím anglického náboženského nonkonformismu a aktuální potřebou udržet soudržnost často velmi rozdílných národních jednot.

Otevřená vize 

Velice živou a inspirativní alternativou proti oběma výše zmíněným proudům pak představuje takové pojetí baptismu, které nevnímá baptistickou tradici primárně jako denominační, ale spíše se orientuje na určité základní prvky, vytvářející specifickou baptistickou perspektivu či vizi. (Což jsou termíny, které obvykle v tomto proudu nahrazují poněkud statické slovo identita).  Tato „baptistická vize“ pak už není fixována na konkrétní denominaci. Jejím nositelem se může stát libovolné společenství křesťanů, ať už se k historickému baptismu vědomě hlásí, či nikoliv. V tomto smyslu je „baptistická vize“ vědomě katolická – čili obecná a široce otevřená.  

Toto pojetí baptismu bylo formulováno zejména systematickým teologem Jamesem Wm. McClendonem. Za základní prvky této vize pokládá McClendon centrální roli Písma, svědeckou orientaci církve, důraz na svobodu vyznání a spojení osobního následování Krista s komunitní povahou místní církve. Není bez zajímavosti, že podobné motivy je v současnosti možné nalézat u ekumenicky orientovaných teologů napříč celým církevním spektrem. Za jiné jmenujme výrazného katolického teologa Edwarda Schillebeeckxe. (V češtině je dostupná jeho překvapivě „baptistická“ kniha Lidé jako Boží příběh, CDK, Praha 2008). 

Kam patříme?

Už při takto stručném náhledu na různá možná pojetí baptistické identity je patrné, že z každého z nich vyplývají pro sebepochopení baptistů odlišné důsledky. V prvním případě bude vlastním „domovem“ baptistů společenství evangelikálních církví. Vlastní specifická identita bude při tom přinejlepším jakýmsi „kořením“, které je víceméně postradatelné a s největší pravděpodobností bude časem odloženo.

Tradicionalistické pojetí udržuje naopak velmi silnou denominační identitu, která může vézt k určité uzavřenosti. Z ekumenického hlediska budou logicky nejbližšími partnery těchto baptistů zejména proudy vzešlé z prostředí anglického nonkonformismu, jako jsou například presbyteriáni, metodisté a další společenství ovlivněná kalvinismem.

Třetí proud ve své „katolicitě“ otevírá poměrně široké ekumenické možnosti. Přesto jsou organicky nejbližšími „příbuznými“ baptistů v této perspektivě především „svobodné církve“, zahrnující dědice křtěneckého hnutí mennonity a další společenství vzešlá z radikální reformace.

Kde v této sebereflexi najde své místo české baptistické hnutí?

PS: Pro zájemce o téma baptistické identity vřele doporučuji sborník studií Baptist Identities, který v roce 2006 vydalo baptistické vydavatelství Paternoster. (ed./ Ian M. Randall, Toivo Pilli, Anthony R. Cross)

(Článek byl současně odeslán k uveřejnění v časopise Rozsévač)