Marie a Marta – aneb – na čem záleží

Budeme číst z evangelia podle Lukáše, kapitoly desáté, od 38. do 42. verše.

——————————————————————————————————————

 

Bratři a sestry, pokud by dnešní oddíl z evangelia měl mít podtitul, mohl by docela dobře být nadepsán „Marie a Marta – aneb – na čem záleží“. Na čem záleží? Co je důležité a co naopak není? Co máme v životě víry dělat? Co po mně Pán chce? Jak mu mám co nejlépe sloužit? Jak mu mám skutečně sloužit? Jak se vyvarovat, řekněme, duchaprázdnému aktivismu, který se s Kristem míjí? Jak mít ty správné pohnutky? Čeho je doopravdy třeba?

_________________________

Když se Hospodin ukázal praotci Abrahamovi na starobylém posvátném místě Mamre, aby mu zvěstoval narození syna, ten jej nenechal jít, aniž by jej pohostil. „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“  (Gn 18:1-5) Abraham pak přípravami pohoštění zaměstnal celou svou domácnost, jak čteme dále. On sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. (Gn 18:7-8)

V tomto starém příběhu, kterým římský misál doplňuje naše dnešní evangelium v prvním čtení, jde jednak o předznamenání pozdějších chrámových obětí a jednak o starodávnou orientální pohostinnost, která v kultuře judaismu vychází právě odsud. Hachnasat orchim – přijímání hostů – znamená poskytnout návštěvě přístřeší, jídlo a pití, pohodlí a obveselení. Postarat se náležitě o hosta byl jedním z pilířů morálky, ctností stavěnou tak vysoko, že jeho pohodlí šlo až na úkor vlastní rodiny hostitele.

V naší uspěchané době bereme věci často takříkajíc „šmahem“, nezdržujeme se u detailů, a tak nám někdy může uniknout něco důležitého. Když čteme dnešní známou evangelijní perikopu, snadno tak přehlédneme, nebo náležitě nedoceníme závažná slova na samotném začátku. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta. Přijala do svého domu. Tato kratičká věta není jen pouhou informací navíc, doplněním kontextu pro to stěžejní, co následuje. Přijala – do – svého – domu. To je výsostný akt přijetí návštěvy, otevření dveří tomu, který překročí můj práh, hostu, za kterého jsem od tohoto okamžiku odpovědná. Tisíce let kultivovaná tradice opět dochází svého zpřítomnění v konkrétním místě a čase, v konkrétní domácnosti. Že by byl host nějak nedbale odbyt, je nemyslitelné. Marta, vedena svou výchovou v tradici štědrosti vůči hostům a nepochybně též láskou k Mistrovi, přináležíc do úzkého okruhu jeho nejbližších přátel, má tedy starost a plné ruce práce, aby ho obsloužila.

Vždyť neříká sám Ježíš: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem?“ „Kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem?“ (Mt20:26-27) A na jiném místě „Hostem jsem byl, a nepřijali jste mě? (Mt 25:43, BKr) Není tedy služba tím nejvyšším posláním, tím nejlepším údělem?

Avšak namísto čisté radosti se dostavuje jistá pachuť trpkosti. Už mě to nebaví být na všechno pořád sama. Mně by se také líbilo jen tak si sednout jako tady sestra Marie a poslouchat a neudělat lautr nic a nechat všechno na tom druhém. A Mistr to vidí a nic jí neřekne a nechají mě na všechno samotnou, a tak je to vždycky. To není fér. Já se už neudržím a něco jim povím. „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Marta se zlobí. Jak by to vypadalo, kdyby si všichni jen sedli a čekali, až jim všechno přistane u pusy?

Marta je unavená a má toho tak akorát. Tento sentiment není ničím novým a i dnes se ozývá například v hořké písni Woman’s Work americké písničkářky Tracy Chapman.

Ač žena vstává před úsvitem,
její práce není nikdy hotová,
A není to tím, že se nesnaží,
Bojuje a nemá nikoho na své straně.

Vím o více ženách, jako je Marta. I dnes věrně slouží ve svých rodinách a každodenně se obětují pro své nejbližší. Možná to někdy trochu přehánějí, ale přesto si říkám, kde bychom bez nich byli? „Asi ještě na stromě,“ říká žertem moje milá manželka. Jak léta jdou, všímám si jich stále víc. Věrně slouží, skromně někde v pozadí, nejsou moc vidět a umožňují tak dát zazářit jiným. Jsou mezi námi dnes a jsou i v evangeliu. Pán o nich ví a miluje je. Mějme je rádi, i když nám někdy jejich starostlivost může trochu lézt na nervy. „Ta naše babička bude mít zas tak navařeno a napečeno, jak si má pak člověk udržet nějakou postavu!“ Buďme k nim shovívaví a mějme je rádi, je přeci jasné, že to myslí dobře a že by se pro nás třeba rozkrájely. Z lásky se pro nás obětují a nehledí na útrapy, které tato jejich služba obnáší. Vždyť v tomto ohledu se jejich služba tolik neliší od Pavlovy služby apoštolské, jak jsme o tom četli v prvním čtení.

Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev. Stal jsem se jejím služebníkem, jak mi to uložil Bůh podle svého záměru. (Kol 1:24-25a)

Tato pasáž z epištoly Koloským zřejmě potřebuje objasnění. Dozajista zde nejde o to, že by Kristovo vykupitelské utrpení bylo nějak nedostatečné a vyžadovalo tak jakési doplnění skrze Pavlovy útrapy. Kristova oběť je dokonalá a jednou provždy stačí na spásu lidstva.

Jedno z českých vydání Nového zákona k tomu pod čarou uvádí:

… apoštol se tu dívá na Krista jako na hlavu církve, duchovního Kristova těla, jehož je každý věřící údem. A Bůh ustanovil, že se máme připodobnit Kristu, své hlavě, i v utrpení. A tak můžeme nazvat utrpení věřících – údů duchovního Kristova těla – utrpením Kristovým. Vždyť v jistém smyslu on sám trpí, když je zasažena jeho církev. Vědom si tohoto spojení s Kristem a se všemi věřícími, mluví Pavel o svých utrpeních v žaláři jako o utrpeních Kristových. Chce jimi doplnit onu míru strádání, které mají věřící podle Božího určení přestát. …[1]

Trpělivě snášet útrapy. To není nijak přitažlivé. Do toho se nikomu nechce. Oč snazší je vyhnout se námaze, vyhnout se stresu, vyhnout se bolesti. Taková spiritualita je však jalová. Nenese plody. Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. (Mt 10:24) V Kristu nelze očekávat snadný život, prostý všeho trápení a starostí, který pak plynule přechází v nebeskou blaženost.

Co se to však děje tady v domě v Betanii? Vystresovaná Marta hledá u Pána zastání a ten se zastává nic nedělající, takříkajíc na obláčku se vznášející, Marie. Není to popřením všeho, co jsme tu doposud slyšeli? Zkusme si představit, jak tento příběh asi pokračoval. Jedna z možností, které se docela dobře nedokážu ubránit, je, jak Martě vhrknou slzy do očí, praští vařečkou o zem, strhne ze sebe zástěru, hodí ji do kouta, naštvaně odchází a práskne za sebou dveřmi. A víte vy co? Já se vám tady na to můžu vykašlat.

My si můžeme být jistí, že to takhle nedopadlo, protože Ježíš Martu miloval a věděl nejlépe, jak k ní promluvit, aby to přijala.

„Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Lk 10:42)

Ježíš tady Martě zajisté nevyčítá její pohostinnost, ale sklon snadno se poddat starostem do takové míry, že ztrácí smysl pro přiměřenost a schopnost rozlišit důležité od méně podstatného. Je to jemné pobídnutí, ať už se k nim také přidá. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. (Mt 11:28) V životě máme starosti, ale ty nás nemají ovládat. Náš pohled má zůstat upřený na Ježíše. (Žd 12:2)

Marie volila dobře. Měla tedy Marta také všeho nechat a hned zkraje si přisednout? Co když má host žízeň a hlad? Co když si potřebuje odpočinout? Je to v pořádku úplně pustit takové věci z hlavy a jen tak sedět, koukat se a poslouchat?

Marie volila dobře. Volila dobře a dychtivě vstřebává slova věčného života. Možná i proto, že podvědomě věděla, že má doma Martu, na kterou je spolehnutí. Je to fér? Těžko soudit.

Podobně i setkání s Kristem v jeho slově a ve svátostech v našich modlitebnách a kostelích je každodenně s pečlivostí a láskou připravováno. Uklidí se, ometou pavučiny, vyvětrá se, v zimě se zatopí, připraví se květiny, prostře se stůl Páně. To se však neděje jaksi samo od sebe. Za tímto „se“ je pokaždé člověk, nějaká Marta, chcete-li. Tato služba není okázalá a povětšinou ji ani moc nevnímáme.

Každý člověk je jiný a v božím království není uniformita. Každý máme svůj úděl, který si do jisté míry volíme sami podle toho, jak nás pán Bůh vede a jak nám to svědomí, probuzené Duchem svatým, umožňuje. Posuzovat v tomto ohledu toho druhého nejde.

Evangelista Jan do téže domácnosti z našeho dnešního příběhu umísťuje známé vyprávění o pomazání v Betanii.

Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ (J 12:1-8)

Kolik je tu velkých teologických témat! Ne na jedno, ale na několik kázání by to vystačilo. Mariině čisté lásky ke Kristu se zde dostává až nadpozemského zobrazení. Opět zůstává lidmi nepochopena, opět je kritizována a Pán se jí opět zastává. Její nepochopitelný skutek má význam hlubší, než si kdo vůbec dokáže představit.

Kdo by v kontextu tak závažného dění věnoval pozornost faktu, že celé setkání ve svém domě umožnila, připravila a obsluhovala u něj nenápadná Marta?

_________________________

Apoštol Pavel píše ve svém listu Galatským:

Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. (Ga 6:4-5)

[1] Nový zákon, text užívaný v českých liturgických knihách, přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k nové vulgátě (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, s. r. o, 2003), str. 655