Kázání k neděli Díkuvzdání 2025

Text: Žalm 147, 7–11

Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citaře, tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí. Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.

Milé sestry a bratři,

scházíme se tohoto nedělního rána, abychom vyslyšeli výzvu Žalmu 147: „Pějte Hospodinu píseň díků.“ Dnešní neděle Díkuvzdání je pro nás příležitostí zastavit se nad Božím stvořením a vyjádřit vděčnost našemu Pánu za jeho věrné konání.

Autor tohoto žalmu dodává slova naší písni, když popisuje, jaký Bůh je. Bůh je Ten, který „zahaluje nebe mračny, který dává zemi déšť a trávě na horách růst, který sytí zvířata potravou.“ Je to píseň o pevném a spolehlivém řádu stvoření – píseň oslavující Hospodina, jenž není odtažitým architektem vesmíru, nýbrž pečujícím správcem a živitelem všeho, co stvořil.

Proto jsme zde: abychom vzdali díky za úrodu, za hojnost darů země, za spolehlivý koloběh přírody, který umožňuje náš život.

A přesto se musím ptát: Není dnes rok od roku těžší zpívat tuto píseň? Píseň vděčnosti za řád ve stvoření?

Scházíme se k díkuvzdání ve světě, který se stále méně podobá tomu, co popisuje náš žalm. Zpíváme o dešti pro zemi – a přitom rok co rok slyšíme na jednom místě o ničivých záplavách a na jiném o děsivém suchu. Zpíváme o trávě na horách – a přitom každé léto se k našemu sluchu dostávají zprávy o lesních požárech, které naši krajinu ničí. Zpíváme o Boží péči – a přitom vidíme válku a utrpení, které jsou realitou statisíců lidí.

Žijeme v bolestném rozporu. Děkujeme za stvoření, které v naší době sténá. Řád přírody, jak jej Bůh ustanovil, je pod tlakem. Jen jeden příklad: Amazonský prales, po generace spolehlivé plíce naší planety, je odlesňováním tak vyčerpán, že rozsáhlé oblasti už vypouštějí do ovzduší více kysličníku uhličitého, než kolik prales dokáže pohltit.

Jak tedy máme zpívat tuto píseň díků?

Abychom ji pochopili, musíme naslouchat celému žalmu. Ten se totiž nesoustředí jen na velkolepé obrazy přírody – na mračna a déšť, hory a trávu. S překvapivou něhou se obrací k jedinému pronikavému hlasu: ke křiku hladových krkavčích mláďat. Žalm říká, že tentýž Bůh, který vládne kosmu, „dává zvířatům potravu – i krkavčím mláďatům, když křičí.“

V této biblické poezii se skrývá hluboká teologie. Žalmista žasne nad tím, že Bůh veškerého stvoření má ucho naladěné právě na volání mladých krkavců. Proč právě oni?

Krkavci byli podle knihy Levitiku (11,15) považováni za nečisté ptáky. Stali se tak symbolem opuštěných, nezajištěných, odstrčených. Podle židovské tradice, kterou zmiňuje středověký biblický komentátor David Kimchi, krkavci opouštějí svá mláďata proto, že vypadají příliš odlišně od svých rodičů. Rodí se bílá a bez peří. Z této představy vzniklo sousloví o „krkavčí matce“, což je označení pro matku, která zanedbává a opouští své děti. Dnes z ornitologie víme, že krkavci jsou ve skutečnosti velmi pečlivými rodiči. Nicméně tato starověká představa o „krkavčí matce“ se jako ustálené rčení v jazyce a literatuře dochovala do dnešních dní.

Biblický text však nesleduje příběh matky krkavčích mláďat. Naopak pozornost v této části žalmu patří mláďatům. A především Bohu, který o ně pečuje. Zaopatřuje je potravou, když křičí.

Tato Boží péče se jako červená nit táhne celým Písmem. V Lukášově evangeliu Ježíš říká: „Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí.“ (L 12,24)

Bohu dělá radost pečovat o zranitelné, zapomenuté, o ty, kdo volají o pomoc. Dnešní slova Písma nám připomínají, že Boží péče se nezastavuje u člověka, ale sahá do všech koutů jeho stvoření. Tento obraz Boha, který naslouchá, se nemění. Bůh stále pečuje o své stvoření. Stále má ucho naladěné na jeho volání. Jenže dnes má toto volání jinou podobu.

Starobylý křik krkavčích mláďat rezonuje s novými hlasy volajícími o pomoc. Jejich křik se dnes v době klimatických změn stává chórem ohroženého stvoření. Slyšíme volání o pomoc – z oceánů, z tropických lesů, z tající Arktidy, z celé planety. Vezměme si jen korálové útesy v mořích a oceánech. Čím více se oceány zahřívají tím víc korálové útesy bělají a hynou. Tento týden médii proběhla alarmující zpráva, že bělením je postiženo až 80 procent korálových útesů. Z barevných podvodních zahrad se stávají bílé pustiny – ohrožené ekosystémy, na nichž závisí nesčetné množství mořského života. Vědci varují před systematickými dopady, které tato ztráta může mít na rovnováhu celé planety.

Stvoření sténá. Stvoření volá o pomoc. A tento žalm nás ujišťuje: „Bůh toto volání slyší.“

Slyšíme ho i my? Může naše díkuvzdání brát vážně křik krkavců dnešní doby?

Ve výkladu dnešního oddílu z Žalmu 147 se dostáváme do bodu, kde se text nečekaně láme. Již více se nemluví o přírodě jako Božím stvoření, o mračnech, dešti, trávě, ani o ptácích a zvířatech a péči o ně, ale náš oddíl se obrací k člověku. Žalmista zde prohlašuje: „Hospodina netěší síla koně, nemá zalíbení ve svalech muže.“

Síla koně měla ve starověkém světě specifický význam. Netýkala se dopravy, nýbrž vojenských schopností. Koně byli „vojenským arzenálem“ tehdejší doby. Izraelští panovníci, místo skládání důvěry v Hospodina, byli v neustálém pokušení se na tuto sílu spoléhat. Žalmista proti tomuto pokušení vystupuje. Jako by všem těm, kteří se na sílu koně a svaly pěšce spoléhali, chtěl říci: lidskými zdroji, politickou mocí ani vojenskou silou se Bohu nezalíbíte. Tím jej neohromíte.

Bratři a sestry, zkusme se zamyslet, co je dnes naší „silou koně“?

Nejsou to právě systémy, které stvoření ničí? Ekonomika postavená na víře v nekonečný hospodářský růst? Přesvědčení, že lidská inovace vyřeší to, co lidská chamtivost způsobila? Kultura konzumu, která nás vybízí ke spotřebě bez konce?

Člověk vložil víru do své vlastní „síly“ a vlastních „nohou“ – do své moci. A jaký je výsledek? Světová meteorologická organizace vydala letos alarmující zprávu: navzdory tomu, že Česká republika v posledních letech nepatrně snižuje emise CO₂, bylo v loňském roce celosvětově vypuštěno do ovzduší více oxidu uhličitého než v historii měření kdykoli předtím. Podle meteoroložky Oksany Tarasové každá jednotlivá molekula CO₂ působí jako „malý ohřívač“. Zachytává teplo stoupající ze zemského povrchu, které by jinak uniklo do vesmíru. Následně jej vyzáří zpět do atmosféry, čímž zesiluje oteplování planety.

Nejen tato, ale mnohé další zprávy současných vědců o stavu klimatu jsou hmatatelným důkazem toho, kam vede ona mylná důvěra ve vlastní „moc“. Tato moc zaměřená na vlastní prospěch a materiální blahobyt se obrací proti samotnému stvoření a ničí jej. Není to však problém nový; je to jen moderní projev hlubšího duchovního selhání, kdy člověk zapomněl na svou odpovědnost a na Původce života.

Jazykem tohoto žalmu se dá vyjádřit, že člověk důvěřoval „síle koně“, která pošlapává to samé stvoření, jež nám Bůh svěřil k péči. Člověk se ve své hříšnosti spoléhá na stvoření samotné, místo aby důvěřoval Stvořiteli. A tento žalm nám říká: „to Boha netěší.“

V čem má tedy Bůh zalíbení? Co Bohu přináší radost? Dnešní žalm nám i na toto nabízí odpověď: „Hospodin má zalíbení v těch, kteří se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.“ A právě v tom spočívá evangelium – dobrá zpráva hodná díkuvzdání.

Podívejme se blíže, co tato odpověď znamená. Když žalm mluví o tom, že „Hospodin má zalíbení v těch, kteří se ho bojí“, nejde zde o strach, který člověka paralyzuje, nýbrž o to vzdávat úctu jedině Hospodinu. Znamená to sladit náš život s Boží vůlí a jeho charakterem.

Tento postoj úcty má přitom konkrétní důsledky: naše vděčnost nemůže zůstat pouhým slovem. Opravdové, uctivé díkuvzdání za úrodu vyžaduje, abychom pečovali o přírodu, která nám úrodu přináší. Skutečné díkůvzdání nás vede ke změně způsobu života ve prospěch stvoření. Znamená to žít v souladu s Bohem, který se stará o ty nejmenší – o vrabce i havrany – a spolu s ním pečovat o celé jeho dílo.

Druhá část odpovědi je stejně důležitá: „Hospodin má zalíbení v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.“ Hebrejské slovo pro milosrdenství chesed je nedílnou součástí toho, kým Bůh je. Neznamená jen „lásku” – nýbrž „oddanost“, „věrnost“. Je to z Boží strany vytrvalá, smluvní oddanost, která přetrvá i tam, kde všechno ostatní selhává.

Náš svět má zlomené srdce. Samo stvoření je jako ve vyhnanství ze své původní dobroty. Ale náš Bůh je Bohem, který buduje, shromažďuje a uzdravuje. Naše naděje tkví v jeho milosrdenství – v jeho neústupné, věrné, smluvní oddanosti tomuto světu. On tento svět neopustí.

Proto dnes zpívejme. Zpívejme pravdivě — se sluchem otevřeným pro křik krkavců. Zpívejme s pokáním — se srdcem odvracejícím se od věcí, kterým jsme nesprávně důvěřovali. A zpívejme s nezlomnou nadějí — s jistotou, že Bůh má zalíbení v těch, kdo nespoléhají na vlastní sílu, ale na jeho chesed, na jeho neuhasitelnou, stálou lásku.

K tomu nám dopomáhej Bůh.

Kázání Lydie Kucové dne 19. října 2025