Anabaptisté: 500 let od vzniku hnutí „radikální reformace“
autor: Petr Macek
„Radikální reformace“?
Radikální reformace je jedno z označení pro historický fenomén, který kulminoval ve dvacátých a třicátých letech šestnáctého století. Vedle toho však existuje pod různým označením i ekleziologická tradice, která na duchovní odkaz tohoto hnutí navazuje. Ten odkaz je teologický i společensko-etický. Budeme se tu věnovat tomu prvnímu, tedy onomu hnutí a všemu, co je provázelo, ale v závěru se kratince dotkneme i toho druhého. Radikální reformace si každopádně určitou ekumenickou pozornost zaslouží již proto, že od kritického bodu jejího nástupu ve švýcarském Curychu uběhlo 21. ledna 500 let.
Označení „radikální reformace“ se v historiografii ujalo především díky průlomové studii amerického církevního historika George Hunstona Williamse z roku 1962. Výraz „radikální“ bývá nahrazován i jinými adjektivy, vždy trochu podle postoje historiků a teologů k tomuto fenoménu, ale pokud vycházíme z původního významu toho termínu, odvozeného od latinského radix (kořen), pak vystihuje snahu tohoto křídla reformace z šestnáctého století navázat na samotné základy či kořeny křesťanství jako určité životní formy. Jak si uvědomovala už tzv. „první“ či „česká“ reformace, revizi nepotřebuje jen křesťanské učení, ale i křesťanský životní styl. Termín „radikální reformace“ je dnes asi nejrozšířenější, i když názory na to, kdo šel v reformaci z 16. století ke „kořenům“ věci, se mohou a budou různit podle toho, co je míněno onou „věcí“.
Křtěnectví
Pro radikály reformace, k jejichž vystoupení a působení došlo kteří se během roku 1524 ve švýcarském Curychu a jeho okolí, se záhy prosadilo označení „anabaptisté“, což se tradičně překládá jako „novokřtěnci”. Je to pojmenování, které si jeho nositelé sami nedali (ti si zpravidla říkali „bratří”), označovali je tak jejich odpůrci. Předpona „ana“ či „novo“ ovšem nemusí nutně znamenat „nový“ ve smyslu „opakovaný“, jako v případě německého „Wiedertäufer“. Může znamenat „nový“ ve smyslu „jiný“, což nepůsobí tak pejorativně. I to může být důvod, proč se dnes ideoví nástupci či dědici radikální reformace tomuto označení nebrání.
Německé Wiedertäufer či ustálenější kratší označení Täufer však (podobně jako anglické „baptist“ nebo holandské „doopsinger“) neoznačuje ovšem toho, kdo je křtěn, tedy „křtěnce“, nýbrž toho, kdo „křtí“ – tedy křtitele. Měli bychom tedy správně mluvit o „křtitelích“ či „novokřtitelích“. Jenže označení „novokřtěnci” je v literatuře už natolik vžité, že ho nemůžeme úplně pominout. Pro švýcarské novokřtěnce se však u nás už od působení českého historika Amedeo Molnára vžilo označení „křtěnci“.
Je to ovšem každopádně označení, které onu novotu, již jeho nositelé představovali, reprezentuje v nesprávném akcentu: Křtěncům nešlo tolik o křest, resp. o to, křtít znovu či jinak, ale o duchovní „znovuzrození“, jak o něm mluví Ježíš v Janově evangeliu, a proto křtili pouze „duchovní novorozence“ – ty, kdo se ke Kristu hlásí vědomě a na základě vlastního rozhodnutí. Jen vůči takovým lze v případě jejich provinění proti morálním standardům jejich duchovní komunity použít kázeňský prostředek „bratrského napomínání“ podle Ježíšovy instrukce z Mt 18,15–17, jedné ze stěžejních komunitních praktik křtěnecké pospolitosti, sloužící k znovuzískání těch, kdo se proti komunitě víry nějak prohřešili. Přijetím křtu se všichni příslušníci komunity dobrovolně podvolovali sdílenému etickému standardu. To byl ostatně hlavní důvod, proč křtěnci odmítli křtít nemluvňata, u nichž nelze osvojení si takového standardu během jejich dospívání předpokládat.
Křtěnce lze díky jejich pojetí církve a jejího vztahu k širšímu okolí jistě zasadit i do širšího ideového a sociologického rámce evropských kulturních dějin, jde ovšem o hnutí, které je historicky spjaté právě s reformací z šestnáctého století. Na druhé straně ne veškerý náboženský nonkonformismus té doby lze vnímat jako „reformaci“, a ani radikální projevy a formy nábožensko-politického nonkonformismu či disentu šestnáctého století nelze chtít postavit na jeden společný základ, byť jeho odpůrci jej jako „novokřtěnectví“ označovali. Zpravidla tak šmahem onálepkovali jakékoliv vybočení z hlavního proudu reformačního programu či étosu a církevní i necírkevní historiografie je v tom dlouho následovala.
Zajedno byli všichni církevně-reformační nonkonformisté asi v tom, že zamítli autoritu mocenských struktur (státu) v náboženských otázkách.Odlišovali se od sebe ovšem už v samotném chápání i pojetí toho, co je jejich autoritou. Křtěnci všech odstínů se hlásili k Bibli jako zdroji i normě svého učení i jednání a dovolávali se především svědectví Nového zákona. K „principu Písma“ se vehementně hlásila i evropská reformace jako taková. Pro její hlavní mluvčí, především Martina Luthera (1483–1546) a Jana Kalvína (1509–1564), byla – tak jako ostatně pro celou stěžejní věroučnou tradici – puncem biblické zvěsti víra v Krista jako vykupitele, který svou zástupnou obětí přináší hříšnému lidstvu spásu. Záchrana hříšníků před Božím hněvem byla elementárním zájmem a cílem křesťanské víry. Podstata evangelia jako „dobré zprávy“ byla v pojetí reformátorů v tom, že Kristova oběť na kříži je dar, v němž se Bůh sám dává z lásky těm, kdo od něho odpadli, aby je zachránil, a víra spočívá v uznání a přijetí tohoto daru a všeho, co s sebou nese.
To radikální reformaci nestačilo. Důraz křtěnců na křesťanství jako „učednictví“ ukazuje, že jejich pojetí víry nespočívá jen v přijetí poselství o „ospravedlnění“ shůry, ale zahrnuje i „věrnost“ a počítá proto i s postupnou, ale skutečnou proměnou lidské přirozenosti a tím i se zmocněním k účasti na působení Božího pokoje ve světě. Ano, smíření je bezezbytku Boží dílo, ale jeho „podobenství“ či analogie mají být přítomny v pozemském lidském životě a jednání. Ježíš blahoslavil ty, kdo „působí pokoj“, a jeho vlastní příklad, realizující to, co lze s Karlem Barthem nazvat „Božím lidstvím“, nás k takové působnosti ve světě nejen motivuje, ale skrze dar Ducha i zmocňuje. Smíření s Bohem se dokonává a realizuje na rovině smíření lidí.
Jinak řečeno, „následování“ (Nachfolge) či „učednictví“ (discipleship) jsou biblické termíny pro takovou životní orientaci, která předpokládá duchovní transformaci. Jde o proces, jehož výsledkem je nabytí nového pohledu na sebe sama i všechno kolem, ono „nové stvoření“ (kainh. kti,sij), jak ho apoštol popisuje v Druhém listu Korintským 5,17. To je základ proměny, již biblické poselství spojuje prostřednictvím různých obrazů a metafor s nástupem „božího království“, tj. obnovou všeho jsoucího do podoby „dobrého“ stvoření. Tady mohou pomoci i alternativní či komplementární metafory Ježíšova významu, odvozené z jeho příběhu. Radikálně-reformační teologie a ekleziologie vycházela především z narativní interpretace jeho zjevu, tj. z toho, co o něm dosvědčují novozákonní evangelia.
„Švýcarští bratří“
Křtěnecké hnutí z dvacátých a třicátých let šestnáctého století nebylo ideově jednotné a k jeho úplnému sjednocení nedošlo ani později, avšak životní styl komunit, které se k němu hlásily, byl podobný. Tvořila jej prostá bohoslužba, život ve společenství, bratrsko-sesterské vztahy, odřeknutí se násilí a zájem ovlivnit tímto modelem křesťanského života i své okolí. Každopádně šlo o model, který byl snadno identifikovatelný pro ty, kdo chtěli tyto komunity vyhledat, ať už z jakéhokoli důvodu.
Dnes už asi není mezi historiky sporu o tom, že první křtěnecká komunita vznikla na půdě švýcarské reformace, která se od německé lišila ve své původní fázi mimo jiné i tím, že už skrze reformátora Huldrycha Zwingliho (1484–1531) přijala mnoho podnětů od holandského humanisty Erasma Rotterdamského (1466–1536) a jeho studia a publikace původních biblických pramenů. Erasmus působil v Basileji, byl proto pro Švýcary dostupný. K vzniku separátní křtěnecké pospolitosti došlo v důsledku konfliktu mezi Zwinglim a skupinou jeho nejužších stoupenců. První křtěnci byli vlastně z velké části Zwingliho žáci, kteří jeho původní reformní program, o němž se v Curychu veřejně debatovalo, přijali za vlastní. K nejvzdělanějším z nich patřili Konrád Grebel (1498–1526) a Felix Manz (1498–1527). George Williams označuje „švýcarské bratry“ a ty, kdo na ně navazovali, za „evangelický“ proud radikální reformace.
K formativním podnětům švýcarského křtěnectví patřily ovšem i některé Lutherovy důrazy a myšlenky, které se k nim dostaly. Také podněty wittenberského profesora a Lutherova staršího souputníka Ondřeje Karlstadta (1483–1546) a Lutherova žáka a později jeho břitkého kritika Tomáše Müntzera (1489?–1525). Antiklerikalismus a laická orientace křtěneckého hnutí se ovšem nedatovaly až od Karlstadtova či Müntzerova vlivu, ale vycházely z Zwingliho vlastního reformního programu.
Zwingli sám se ovšem od svého reformního programu později v mnoha důrazech odchýlil, protože chtěl církev, která se v tehdejším pojetí vlastně nelišila od civilní obce jako takové, reformovat „shora“. K tomu potřeboval souhlas politického vedení kantonu. Tam ovšem některé jeho reformní představy narazily. To ho vedlo k revizím, k tomu, co dnes bývá označováno jako „reformační realismus“, ke strategii, která mu ani přes teokratické prvky v jeho koncepci, resp. důraz na to, že poslední autoritou je sám Bůh, nedovolila postupovat jinak než právě tempem, které povede k provedení nápravy církve v jejím regionálním celku, a proto také jen na základě konsenzu legitimních představitelů obce či regionu.
První slovní rozepře mezi reformátorem a jeho žáky se odehrály během tzv. druhé veřejné disputace v říjnu 1523. Předtím tu panovala shoda; Zwingli a Grebel byli blízkými přáteli. První curyšská disputace proběhla v lednu 1523 a týkala se autority ve věcech víry – má ji biskup, nebo komunita víry, která se drží Písma? – a zahrnula i otázku, co s tradicemi, které nelze z Písma doložit. Rozhodčím byla městská rada a ta dala za pravdu Zwinglimu. Říjnová disputace se týkala nahrazení mše večeří Páně a věcí kolem toho. Mezitím proběhla v kantonu ještě interní debata o placení desátků a úroků prelátům katedrály. Zwingli byl proti, ale městská rada s ním nesouhlasila a Zwingli se podřídil. To ukázalo, co si reformátor placený obcí může a nemůže dovolit. V říjnové debatě bylo rozhodnuto, že mše bude zrušena (nejde o „oběť“, resp. o její aktualizaci či „opakování“, ale pouze o její „připomínku“) a nahrazená večeří Páně, ale zavedení této novoty zůstalo na městské radě. Koncem roku pak došlo k rozhodnutí, že bude zavedena dvojí praxe (buď mše, nebo večeře Páně). To se radikálům nelíbilo: Když to není v Písmu, nemá to v komunitě víry žádné místo.
Na konci roku a pak znovu v následujícím roce proběhly rozhovory radikálů s Zwinglim, v nichž se ho jeho žáci snažili přesvědčit, že církev v Curychu dá jistě na jeho slovo a bude zvolena nová rada, která bude reformám přístupnější. To nefungovalo. Zwingli dal přednost „trpělivosti“ a přesvědčování „slabších ve víře“. Konflikt mezi reformátorem a jeho oddanými žáky, jejž zprvu avizovaly jen určité rozdíly v pohledu na některé společenské aspekty reformního dění, tak přerostl ve veřejnou a zásadní roztržku teologickou. Jejím těžištěm byla ekleziologie – učení o církvi, resp. o vztahu mezi církví a státem. Jejím vyvrcholením a manifestací pak byly události a debaty týkající se křtu, resp. toho, jak se člověk stává křesťanem a v jakém vztahu je komunita víry vůči orgánům státní moci. Křest nemluvňat byl tehdy vnímán jako prostředek státní evidence obyvatel, a tudíž i kontroly nad každou konkrétní obcí.
Radikálové pochopili, že „laicizace“ církve v Zwingliho pojetí neznamená žádné narušení stávajících mocenských struktur. A tak i když biblická argumentace, kterou používali, navazovala na tu, již používal on sám, Zwingli měl na zřeteli především osvobození Curychu od moci a vlivu římského kléru. Proto když se ukázalo, že antiklerikální rétorika v curyšském kantonu spojená s cílem strategického osamostatnění jednotlivých farností vede k akutnímu nebezpečí decentralizace s jejími neblahými ekonomickými důsledky, začal Zwingli jakýkoliv odpor vůči kléru odsuzovat jako vzpouru proti řádu.
Grebelovi, Manzovi a ostatním přitom rozhodně nešlo o založení nějaké „pravé, čisté a neporušené“ církve, jak se později často mělo za to. Šlo jim o její laicizaci ve smyslu svobody k jednání pro ty údy církve, které už z Písma vědí, co je třeba v zájmu reformy dělat. Křesťanská existence se pro ně stala nezávislou na stanovisku či dobrozdání kléru včetně toho, který ve sporu s Římem přešel na stranu Zwingliho, a odmítli i představu, že o způsobu a tempu reformy mají rozhodovat konšelé. Také vynucování účasti všech obyvatel Curychu na bohoslužbách byl postoj, který už radikálové díky své čerstvé zkušenosti nesdíleli: Tak jako nelze ponechat dořešení teologických otázek na městských radních, tak jim nelze ani svěřit provádění církevní kázně. Namísto rozlišování mezi „dvojí spravedlností“ požadovali principiální rozlišení mezi církví a státem. Povýšení jednoty města nad věrnost Písmu pro ně znamenalo nejen diskreditaci církve, ale i svého druhu modlářskou sakralizaci mocenských struktur.
To byl vlastní důvod roztržky a následná perzekuce nábožensko-politického disentu pomocí „světského ramene“ nebyla pro Zwingliho a jeho stoupence mezi duchovenstvem od této chvíle jen nešťastnou volbou prostředku k dosažení kýženého cíle, ale věcí konanou z přesvědčení. Poté, co se radikálové neúspěšně pokusili vést s Zwinglim, kterého stále považovali za svého učitele a mentora, na toto téma rozhovor, začali se od roku 1524 scházet i sami mezi sebou. V září toho roku se pak písemně obrátili ke třem osobnostem, o nichž se domnívali, že jsou zásadním změnám v církvi i společnosti nakloněni – Lutherovi, Karlstadtovi a Müntzerovi – se žádostí o morální podporu či aspoň dobrozdání.
Pro sledování vývoje myšlenky nenásilí mezi křtěnci je důležitý především dopis švýcarských radikálů Tomáši Müntzerovi, který lze pokládat za první dokument dokládající samostatnou existenci „švýcarských bratří“ jako názorové skupiny. Autoři dopisu, kteří se v jeho závěru představili jako „sedm malých Müntzerů proti Lutherovi“, rozhodně sympatizovali s Müntzerovými útoky na lascivní křesťanství, které pod heslem „pouhé víry“ nepředpokládá žádné pokání ve smyslu změny života, a s jeho důrazem na nevyhýbání se kříži a utrpení.
Jejich dopis obsahoval ovšem i pasáže, které se týkají násilí, a ty vyznívají jako výtka na Müntzerovu adresu: „Ustavuj křesťanskou církev s pomocí Krista a jeho příkazu, jak jej máme uveden u Matouše 18 a aplikován v epištolách. Řiď se přitom láskou a vírou, nepoužívej příkaz a donucení.“ Tímto způsobem je podle „bratří“ třeba reformovat církev; ne pomocí občanského zákoníku nebo rozhodnutí prelátů, ale tím, že s bratry hovoříme a jejich prohřešky řešíme tak, aby došlo k odpuštění a smíření.“ O něco dále čteme: „Evangelium a jeho stoupence nelze chránit mečem, ani se tak sami nemají chránit, což, jak se dovídáme, je tvoje praxe. Věřící křesťané jsou jako ovce mezi vlky, ovce určené k porážce.“ Jejich „křest“ zahrnuje pronásledování, utrpení a smrt. „Věčného odpočinutí dosahují ne zabíjením svých tělesných nepřátel, ale umrtvováním těch duchovních. Neužívají světského meče ani války, neboť všechno zabíjení už u nich pominulo.“
Z dopisu je jasné, že jeho autoři dospěli k novému chápáni církve: Je to pronásledovaná a bezbranná menšina. I v tom ovšem navazovali na Zwingliho důrazy v jeho dřívějších kázáních v Grossmünsteru. Ten dopis ovšem jeho adresátovi nikdy odeslán nebyl, údajně kvůli „špatnému počasí“, a je uložen ve švýcarských archivech.[1] Mezitím se však Grebel, Manz a ostatní dozvěděli, že Müntzer rozhodně nemá v úmyslu se použití násilí odříct.
Curyšští radikálové se nechtěli hned separovat, opakované se pokoušeli přimět Zwingliho a městskou radu k zásadní disputaci, ale když k ní nakonec došlo, bylo jasné, že už je rozhodnuto v jejich neprospěch. Městská rada jim totiž povolila jen privátní rozhovory s Zwinglim a dvěma dalšími „lidovými kněžími“. Ty proběhly na dvou setkáních mezi říjnem a prosincem 1524 a týkaly se i křtu. Tady už se ukázaly podstatné rozdíly a hlavně bylo zřejmé, že rozhovory k ničemu nepovedou: Podle Zwingliho a spol. je třeba „druhotné věci“, jako je křest a řešení kázeňských prohřešků, nechat v zájmu pokoje v církvi stranou. Radikálové byli přesvědčeni, že Zwingli i kněží, kteří jej doprovázeli, s nimi souhlasí, ale nemají odvahu se k tomu přiznat. Manz o tom píše ve své „Protestaci a obraně“.[2]
Kritické chvíle
Do konce roku se spor radikálů s Zwinglim ještě vyostřil, neboť Zwingli reagoval na záměry radikálů publikací pamfletu, v němž je obvinil z podněcování nepokojů. Debatovat s nimi už nehodlal. Zde už bylo jasné, že nešlo jen o rozdílnou reformační strategii, ale o politicko-teologickou roztržku, jejímž těžištěm bylo pojetí církve a jejího vztahu k celku společnosti. Zwingli se od stanoviska radikálů zákonitě distancoval, protože proti svým původním důrazům nyní trval na přesvědčení, že křesťanská obec může být corpus permixtum, že ji nemusejí tvořit jen následovníci Krista.
Veřejná disputace o křtu, která proběhla 17. ledna 1525 a o níž se bližší informace nedochovala, byla prohlášena za Zwingliho vítězství. Zwingli zde radikály obvinil ze vzpoury a z neposlušnosti. Prý měli své rozhodnutí nejprve předložit „církvi“. Ti s tímto obviněním samozřejmě nesouhlasili – za viníka rozkolu pokládali Zwingliho, který ve věci křtu nemluvňat nechal rozhodnout městské radní v rozporu s Písmem – ale protože už jim nebyla ponechána možnost se odvolat, nezbylo jim než tuto věc dořešit uvnitř své vlastní komunity. Nemínili se tím úplně separovat, chtěli jen utvořit „malou komunitu uvnitř velké komunity“ (ecclesiola in ecclesia), bylo ovšem jasné, že toto rozhodnutí jim nebude tolerováno. Už druhý den po disputaci bylo vydáno nařízení, že křest nemluvňat je občanská povinnost. Tři dny nato byla zakázána nepovolená shromáždění a radikálové, kteří nebyli z Curychu, byli vyhoštěni z města i okolí.
Toho dne večer se skupina radikálů odhodlala manifestovat svůj rozchod se státní církví, kde poslední slovo mají městští radní, „novým“ křtem, kteří si navzájem udělili, bez ohledu na to, že se tím vystavují policejnímu pronásledování. To je ona událost, jejíž pětisté výročí si v těchto dnech připomínáme. Je-li tento „novo-křest“ z 21. ledna 1525 momentem vlastního zrodu „anabaptismu” jako alternativní církevní tradice, pak ne jako událost, jež by byla dlouho předem plánována. Nebyla to na druhé straně ovšem ani akce zbrklá a neuvážená. Byla to spontánní a věcně smysluplná reakce na okleštění svobody víry a svědomí. A nebyl to jenom protest. Pro curyšské radikály se křest spojený s osobním vyznáním víry stal nezbytným znamením nového pojetí církve, k němuž mezitím dospěli.
Byli ovšem přesvědčeni, že je to vlastně pojetí „staronové“, totiž novozákonní. Také věděli, že Zwinglimu myšlenka „vyznavačské církve“ s důrazem na Písmo jako jedinou normu křesťanské víry i praxe vzdálená nebyla. Nedokázal ji však smířit s curyšskou realitou, tj. se státní církví, v níž se Boží slovo zdaleka neprosazovalo jen svou vlastní vahou. Tato skutečnost ho vedla k pragmatismu a k jeho rádoby teologické obhajobě, jež se nutně obracela v netoleranci vůči křtěncům a v účelové zkreslování jejich skutečných pozic. „Novokřtěnci“ byli osočeni jako svévolní narušitelé občanské jednoty a řádu. S jejich kriminalizací začala i jejich nekompromisní perzekuce.
Na tuto „malou komunitu“, která se začala scházet v curyšském předměstí Zollikon, byl už 30. ledna učiněn zátah a účastníci byli předvedeni do augustiniánského kláštera. Tam se dostavil i Zwingli. S poukazem na to, že to, čeho se dopustili 21. ledna, je ilegální, řekl: „Jestliže dokážete doložit překřtívání z Písma, budu na vaší straně.“ Anabaptisté odpověděli poukazem na křest Janových učedníků ve Skutcích 19. „Ha,“ zvolal Zwingli, „to se stalo jen jednou!“ Načež radikálové odpověděli: „U nás to taky bylo jen jednou.“ Tím měli na mysli, že napříště už nemluvňata křtít nebudou, takže nějaké „překřtívání“ nehrozí. To jim samozřejmě neprošlo, protože Zwingli svůj návrh nemyslel vážně. Radikálové byli internováni, později vyhoštěni z Curychu. Od té chvíle čelili tak dvojímu tlaku: K jejich pronásledování, týrání a usmrcování ze strany obránců „víry a moci“ Říma, přistoupilo totéž zacházení ze strany odpůrců papežské autority.
Radikálové nezůstali ovšem jen v defenzivě. Rozjeli se do okolí a pokoušeli se v curyšském kantonu i mimo něj získat pro své přesvědčení i další stoupence reformace. Představitele reformace zpravidla nepřesvědčili, ale prosté věřící často ano a ti se pak od nich nechávali pokřtít a přidávali se k jejich hnutí. Pohybovali se ponejvíc na německo-švýcarských hranicích, kde v letech 1524–1526 současně probíhalo selské povstání a podle dobových pramenů (především dochovaných dopisů) získali mnoho stoupenců, i když mnozí z těch, kdo byli tehdy pro nový model církve získáni, po porážce selského povstání zase odpadli. Podobně se však v celé oblasti rozšířilo i jejich pronásledování. Věznice v okolí se jimi začaly plnit. Ve vězení byli mučeni a nuceni odvolat své názory. Mnozí za ně zaplatili i životem. Buď byli přímo popraveni (utopeni nebo upáleni), anebo díky pronásledování tak zesláblí, že snadno podlehli nějaké chorobě. To se stalo například jednomu z těch původních a nejdůležitějších křtěnců, Konrádu Grebelovi, kterého už v srpnu 1526 zkosil mor. Jeho kolega Felix Manz byl o půl roku později přímo v Curychu utopen v řece.
Ze strany stoupenců hlavního proudu reformace byli za „anabaptisty“ pokládáni automaticky všichni, kdo se v této oblasti a později i jinde podíleli na „štěpení“ reformního hnutí. Právem ovšem pouze ti, kdo dali výraz svému chápání církve jako pospolitosti následovníků Ježíše právě i tím, že se dali pokřtít vyznavačsky a své děti přes nejrůznější hrozby ke křtu nepřinesli. Přesto křest jako vědomý vyznavačský čin nebyl zdaleka jediným projevem jejich odvratu od „konstantinovského“ ztotožnění církve s národem a jeho kulturou, k němuž došlo ve čtvrtém století, kdy se „milánským ediktem“ císaře Konstantina I. z roku 313 stalo křesťanství státním náboženstvím Římské říše. Curyšští radikálové se v oblastech své misijní působnosti pokoušeli zavést to, co jim v Curychu, odkud byli násilně vypuzeni, umožněno nebylo: pospolitost aplikující původní novozákonní étos (byť někdy až úzkostlivě dodržující novozákonní model a řád) a činnou nejen v náboženské, ale také v ekonomické a společensko-etické oblasti. Jejich důraz na následování Krista je vedl k pacifismu. Vlnám pronásledování ze strany římské církve i stoupenců reformace, které hnutí v jeho původních centrech postupně zdecimovaly, čelili až na výjimky jen pasivní resistencí. I proto neměli zpravidla čas a podmínky svou učednickou teologii soustavně domyslet a přehledně prezentovat.
Nebyli ovšem úplně bez vzdělaných teologů, zejména poté, co se k nim přidali někteří klerikové nebo mniši schopní teologické disputace se svými odpůrci. Ke křtěncům, jejichž působnost se rozšířila i na německý jih, se přidávali i někteří vážení vzdělanci jako byl Balthasar Hubmaier (1480–1528), někdejší rektor univerzity v Ingolstadtu, nebo Hans Denck (1495–1527), svého času vážený člen učené společnosti v Norimberku. Oba se už předtím stali stoupenci luterské reformace. Hubmaier se stal reformátorem jihoněmeckého města Waldshut, kde působil jako farář. Byl ovšem i v kontaktu se švýcarskou reformací. Sám dokonce na žádost Grebela vystoupil na druhé curyšské disputaci v únoru 1523 s kritikou mešní praxe (užívání latiny a odmítání kalicha laikům). Ke křtěncům se připojil až o Velikonocích v roce 1525. Spolu s ním prakticky celá waldhutská komunita.
Hubmaier si přečetl spisek o křtu, který Zwingli napsal proti křtěncům, a sepsal svůj vlastní, v němž s Zwinglim polemizoval, aniž by ho jmenoval, a požádal curyšské radní o veřejnou disputaci s reformátorem. Nedostalo se mu ale žádné odpovědi. Tím ovšem jeho pře s Zwinglim neskončila. Waldshut byl na území, které bylo pod kontrolou rakouských úřadů a ty zde proti reformaci koncem roku 1525 nekompromisně zakročily. Reformované okrsky odmítly Waldshutu pro jeho spojitost s anabaptismem pomoc a Humbmaier sám se zachránil jen útěkem do Curychu. Curyšští radní ho sice rakouským úřadům nevydali, ale nutili ho, aby odvolal své názory na křest. Hubmaier sice souhlasil, ale pak si to zřejmě rozmyslel a při veřejném slyšení své námitky proti křtu nemluvňat naopak hájil. Poté byl vystaven mučení a výslechům a nakonec přece jenom přinucen své učení potupně odvolat. Teprve potom mu bylo umožněno na konci dubna 1526 odcestovat tajně ze země.
Schleitheim
V únoru roku 1527 se v jihoněmeckém pohraničním městečku Schleitheimu konala schůzka, kterou lze asi právem charakterizovat jako začátek oddělení křtěneckých radikálů od státní církve. Někteří křtěnci reagovali na represi vzpurně a objevily se i apokalyptické nálady. Grebel, Manz a jiní spolutvůrci křtěnecké koncepce komunity víry byli striktně proti tomu, ale po jejich úmrtí bylo otázkou, zda mladé hnutí přežije tuto ztrátu. Podařilo se to díky setkání ve Schleitheimu. Jak v samotném textu „konfese“, která zde byla přijata, tak v doprovodném dopisu byl položen základní důraz na jednotu dosahovanou konsensuálně, tj se souhlasem všech. Dokud ho nebylo dosaženo, jednalo se dál. Byl to jeden z nejdůležitějších momentů v křtěnecké historii.
I když zastoupení na schleitheimské schůzce asi nebylo úplně reprezentativní, „Sedm článků bratrského sdružení několika božích dětí”, které zde byly přijaty a které se záhy velmi rozšířily, tvořilo důležitý historický i teologický mezník. Byly přeloženy i do francouzštiny a holandštiny. Jak Zwingli, tak později Kalvín cítili potřebu se proti nim vymezit. Podle tradice je autorem jednotlivých článků „konfese“ Michael Sattler (1490–1527), který byl před svou konverzí ke křtěnectví převorem benediktinského kláštera ve Freiburku. Všechno však bylo z bezpečnostních důvodů anonymní. Mezi radikály patřil Sattler k „irénikům“ usilujícím o dialog s reformací, ve svých názorech však byl pevný a stal se stoupencem teologicky a eticky motivované odluky církve od státu, kterou právě Schleitheimská konfese deklarovala. Sattler odporoval, podobně jako „švýcarští bratří“, představě jednotné reformy zaváděné shora; hájil reformy zcela dobrovolné, koncipované zdola – v prostředí sboru. Speciálně pak odporoval užití násilí. Ještě v roce 1527 byl katolickou vrchností upálen.
Schleitheimské vyznání není teologickým traktátem v běžném slova smyslu. Jeho články nepředstavovaly věroučný souhrn. Měly poskytnout nástin toho, čím se v řešení problémů křtěnecká komunita liší od svého okolí. Vesměs se týkaly církevní praxe, ale vévodilo jim přesvědčení, že nenásilí je pro všechny následovníky Krista závazné. První tři články – o křtu, o konání kázně a o večeři Páně byly určeny dovnitř komunity. To ostatně platilo i o dvou dalších: Čtvrtý článek hlásá, že věřící mají být odděleni od bezbožného světa, který „ďábelské nástroje násilí“ běžně užívá, pátý pojednává o úřadu „pastýře“ stojícího v čele komunity. Poslední dva se týkaly vztahu k okolí tváří v tvář jeho tlakům: Odmítnutí „meče“ (tj. násilí) a odmítnutí přísahy. Meč je jako symbol mocenských struktur, které stojí „vně Kristovy dokonalosti“, tj. mimo společenství těch, kdo jsou povoláni následovat Krista, byl ustanoven Bohem, aby trestal ty, kdo páchají zlo, a chránil ty, kdo konají dobro. V církvi však lze jako jedinou zbraň používat exkomunikaci. Ježíš Kristus sám zakazuje užívat násilí, takže křesťan nemůže žádný úřad spojený s výkonem moci přijmout. Významnou roli měl i závěrečný sedmý článek, který se týkal zápovědi přísahy a který předjímal konflikt křtěnců s vrchností, která si poddané právě tímto způsobem běžně zavazovala.
Schleitheimská schůzka a na ní přijatá „konfese“ nenastolují nějakou novou fázi švýcarsko-německého křtěnectví, spíš jde o výtěžek jeho kontinuálního duchovního vývoje. Přesto jej lze pokládat za klíčový, protože jasně vykazuje, že nenásilí se stalo podstatným prvkem křtěnecké identity v této oblasti, ne nějakým izolovaným elementem. Po roce 1540 sjednocovaly zde přijaté zásady všechny, kteří pronásledování přežili. Schleitheimské články ovšem zřejmě nehrály příliš velkou roli mimo okruh „švýcarských bratří”, jakkoli byly známé a dostupné i radikálům jiné provenience.
Jiné výhonky reformačního radikalismu
K pozoruhodným postavám křtěneckého hnutí se řadí i vzdělaný laik Pilgram Marpeck (1495–1556), který jako syn soudce a povoláním důlní inženýr patřil k prominentním občanům tyrolského města Rattenbergu, kde absolvoval latinskou školu. Když mu byl poté, co se stal křtěncem, zabaven majetek a byl vypuzen z města, uchýlil se do Štrasburku, kde stavěl přehrady na říční dopravu dřeva, sepsal řadu teologických studií, zabýval se vztahem mezi Starým a Novým zákonem, disputoval, podobně jako předtím Sattler a Denck, se štrasburskými reformátory Capitonem a Bucerem a pokusil se sjednotit skupiny křtěnců v celé oblasti. Obce v širokém okolí využívaly jeho technologický důvtip. Na zakázku vymýšlel stroje na drcení rudy, na valchování sukna a později, až do své smrti v roce 1556, pracoval jako městský inženýr v Augsburgu. Je pokládán za jednoho z teologicky i organizačně nejvlivnějších křtěnců na německém jihu.
Na severozápadě Německa a v Nizozemí šířil myšlenky radikální reformace laický kazatel Melchior Hofmann (1495–1543). Někteří z jeho stoupenců či následovníků, kteří sdíleli jeho chiliastické představy, se ovšem posléze myšlenky nenásilné přeměny společnosti vzdali. Apokalyptické nálady a představy je přivedly k tomu, že poté, co získali – na základě voleb, nikoliv násilím – na svou stranu vestfálské město Münster, pokusili se z něj udělat v letech 1534-1535 jakýsi Nový Jeruzalém a na jeho obranu pak použili i zbraně. Ač byli rychle poraženi, „zasloužili se“ o to, že na křtěnectví jako takové padl stín. Pro mnohé se Münster stal symbolem násilí a posléze nálepkou, kterou v zájmu obrany kulturně-společenského dědictví konstantinismu proti jakýmkoli změnám šířili o křtěncích jako takových. Nadlouho úspěšně; víme, že takto vnímal křtěnce i sám Komenský.
V Nizozemí se však navzdory zvýšenému pronásledování začal mezi křtěnci prosazovat program důsledně nenásilné reformace. Jejich vůdcem se stal Menno Simons (1496–1561), bývalý kněz z Utrechtu, který onu münsterskou epizodu pokládal za zneuctění evangelia. Od „švýcarských bratří“ se holandští křtěnci lišili jen tím, že nezavrhovali stát s jeho mocenskými strukturami jako principiálně nekřesťanskou instituci.
S holandským křtěnectvím souvisí i obrázek, který je na titulní straně. Je z knihy Matyrs Mirror (zrcadlo mučedníků) od Thielemana J. van Braghta z roku 1660, která dokumentuje sedmnáct století křesťanského mučednictví. Obrázek pochází od holandského grafika Jana Luikena a znázorňuje holandského křtěnce Dirka Willemse, pronásledovaného roku 1569 „honcem křtěnců“ z Asperenu. Willems mu unikal po zamrzlém jezeře, ale pod jeho pronásledovatelem se led probořil a on začal v chladné vodě tonout. Když to Willems zpozoroval, vrátil se a svého pronásledovatele z jezera vytáhl na břeh. Ten jej pak zatkl a dovedl ke starostovi města. I když se pak sám dožadoval jeho propuštění, Willems byl na příkaz starosty uvržen do vězení. Následně byl vyslýchán, mučen a když se jej nepodařilo donutit, aby se své víry zřekl, byl jako heretik upálen.
Křtěnci na Moravě
Vzhledem k tomu, že křtěnci se v celé oblasti své působnosti setkávali s odporem a museli čelit pronásledování a kriminalizaci, hledali útočiště, kde by mohli svobodně praktikovat své pojetí křesťanské existence a mise. Takovým útočištěm se v šestnáctém století staly mnohým z nich i České země, zejména pak Morava. Moravské křtěnectví představuje velmi komplexní a asi stále ještě ne plně probádaný fenomén. Ač se jednalo převážně o německy mluvící exulanty, kupodivu se dokázali sžít s českým prostředím a přitom si se svou vírou udržet i svou sociální osobitost. Tvořili nesporně nejvíce pronásledovanou „sektu“, a přece jim moravská stavovská společnost často neváhala poskytnout mocenskou ochranu.
Jejich nejvýznamnějším útočištěm se dočasně stal jihomoravský Mikulov (Nikolsburg), který se stal pod pány z Lichtenštejna důležitým střediskem náboženské tolerance. Sem přicházeli křtěnci především z držav rakouského arcivévody Ferdinanda, protože zde byli na základě zvláštních nařízení prohlášeni za největší zločince. Pronásledovali je zvláštní zmocněnci, tzv. „täufjägeři“ (honci křtěnců), kteří důsledně plnili příkaz, že každý křtěnec má být usmrcen. Kdo se křtěnecké identity veřejně nezřekne, má být upálen nebo utopen, kdo se jí zřekne, tak „z milosti“ pouze sťat.
Někteří z křtěnců, kteří našli útočiště na Moravě, přísný předěl mezi „pravou církví“, odmítající jakékoliv násilí, a strukturami moci na udržení obecného řádu nesdíleli. Mezi takové patřil již zmíněný Balthasar Hubmaier, který po svém přistoupení ke křtěneckému hnutí sepsal mnoho teologických traktátů a polemik. K odporu „švýcarských bratří“ vůči „státní církvi“ se nepřipojil, a dokonce s nimi v otázce vztahu ke křesťanské vrchnosti a její roli polemizoval. Hlásil se jen k myšlence nenásilí jako řešení osobních konfliktů, byl i proti válkám a kruciádám, ale policejní ochranu ze strany státu připouštěl i tam, kde se této role ujímají sami křesťané. Do Mikulova přišel v létě 1526 po svém propuštění z curyšského vězení. Zdejší panstvo, Linharta a jeho synovce Jana z Lichtenštejnu, získal pro křtěnectví (sám je pokřtil) a stal se kazatelem v místním (v tu chvíli již luterském) sboru. Ten se pak pod jeho vlivem stal základem křtěnecké komunity v obci a okolí.
Do Mikulova mezitím pokračoval příliv utečenců z širokého okolí a mezi příchozími, kteří se tu usadili, byli i takoví, kteří s Hubmaierem nesouhlasili. Došlo k roztržce, která zasáhla celou mikulovskou křtěneckou komunitu a vedla k odtržení a odchodu jejího radikálního křídla z Mikulova. Sám Hubmaier byl ovšem mezitím na příkaz Ferdinanda uvězněn, a když odmítl odvolat své učení, byl v roce 1527 upálen. Lichtenštejnové nedostali šanci se ho zastat. (Jeho manželka byla v témže roce utopena. Topení křtěnců bylo cynicky nazýváno jejich „třetím křtem“.)
Mikulovští radikálové „nenásilí“, vyznačující se odporem proti spojení církve a moci, si říkali „stäbleři“, nositelé poutnické hole, aby se odlišili od „schwertlerů“, nositelů meče, jak charakterizovali stoupence vrchnostenské reformace hubmaierovské ražby. Hubmaierův pokus utvořit enklávu legitimního křtěnectví politickými prostředky každopádně ztroskotal. Ani jeho „schwertleři“ jako komunita nadlouho nepřežili, jakkoli mikulovský sbor těžil i po Hubmaierově smrti z Lichtenštejnovy ozbrojené protekce křtěnců, pronásledovaných habsburskými úřady. Proti tomu se ovšem (právě na základě schleitheimských článků) ozvala opozice: Křtěnci nesmějí násilím „odporovat zlému“, proto nemohou použít zbraně za žádných okolností.
Spor, který vyvrcholil pochodem radikálů na Austerlitz (dnešní Slavkov), dokresluje epizoda, která se odehrála poté, co vzájemná exkomunikace obou křídel křtěnecké komunity přiměla v roce 1527 Linharta Lichtenštejna k tomu, že radikály sám vyzval k odchodu. Ti však zároveň odcházeli „z důvodu svědomí“ sami a jedním z argumentů, jimiž tento krok ospravedlňovali, byla ochrana, kterou jim Lichtenštejn krátce předtím poskytl proti jednomu vyhlášenému „täufjägrovi“. Když se tento pronásledovatel křtěnců dostal na hranice lichtenštejnského panství, Lichtenštejnové ho varovali, že by „mohl dostat dárkem pár koulí z kanonu“. „Stäblery“ nesmírně popudilo, že Lichtenštejnové tu „odporovali silou“, navíc někomu, kdo byl „poslán vyšší vládní autoritou, než byla jejich vlastní“. I proto se podle vlastních slov obrátili na panství pána ze Slavkova, kterému mohli „s dobrým svědomím dovolit, aby je chránil, protože to není křtěnec“.
Hutterité
Ze všech křtěneckých komunit, které na moravských usedlostech pobývaly, tu nejdéle a nejpozoruhodnějším způsobem zakořenili hutterité. Své jméno dostali po Jacobu Hutterovi (1500?–1536), který ovšem nebyl zakladatelem, ale spíš jakýmsi konsolidátorem již existující komunity, jež se převážně rekrutovala z mikulovských radikálů. V roce 1535 přišla ovšem (jako ohlas münsterských událostí) nová vlna pronásledování a Hutter se vrátil do Tyrolska. Zde byl však zakrátko objeven, i se svou těhotnou manželkou zatčen, mučen a v únoru roku 1536 upálen. V ustáleném pojmenování této výrazné moravské křtěnecké komunity je ovšem jeho vůdcovský vliv patrný. Česky mluvící obyvatelstvo nazývalo tyto křtěnce „habány“, nejspíš proto, že v jejich mluvě slyšelo často výraz haben.
Zásady hutteritských sborů zachycují jejich „konfese“ či „počty z víry“, adresované jejich okolí. Hutterité zamítli přísahu, soudy i hierarchické struktury moci jako instituce, které se ke „kristovské doméně“ nehodí. Hodí se vzhledem k padlému stvoření jen pro udržení pořádku ve státě, který nemá s Božím královstvím nic společného. Utrpení je pro pravé křesťany nevyhnutelné a má pro ně vlastně spásnou hodnotu. Proto se za utrpěné škody nemstí. Také vylučují jakoukoli účast na válce. Z toho důvodu je třeba odmítnout i válečnou daň. Válka se liší od jakéhokoliv udržování pořádku v zemi a je v každém případě destruktivní. Nic v Novém zákoně ji neospravedlňuje.
Hutterité i ostatní křtěnci pobývali na Moravě v prostoru, kde se často nacházely i sbory Českých bratří. Je proto trochu s podivem, že mezi touto instancí reformačního radikalismu s jeho orientací na sborový život a učednickou kázeň a mezi podobně orientovanou Jednotou bratrskou došlo jen ke zcela minimálnímu kontaktu. Důvodem mohlo být i to, že na křtěnce měly rakouské úřady ještě víc spadeno než na Bratry a ti asi s nimi nechtěli být zaměňováni. Důvodem mohly být i jazykové důvody.
V době obecného kulturně-společenského úpadku (v letech 1555–1595) prožívají hutterité čtyřicetiletí rozkvětu, tzv. „zlaté období“. Nicméně, finanční vydírání (válečná daň) a turecké nájezdy v letech 1593–1606 hutteritské komunity postupně zdecimovaly. Vše pak dokončila třicetiletá válka. Kolem roku 1622 ustupují hutterité za cenu obrovských ztrát na Slovensko a Sedmihradsko (Transylvánie). Jedna sedmihradská komunita se usadila na Ukrajině a odtud v sedmdesátých letech devatenáctého století přesídlila do USA a Kanady, kde početné hutteritské kolonie existují dodnes.
Mennonité
Některé skupiny radikální reformace všechny vlny pronásledování v šestnáctém a následujících staletích přežily a svou křtěneckou orientaci si zachovaly. K největším denominačním seskupením, která na radikální reformaci svým pojetím církve přímo navazují, patří mennonité. Jejich označení je odvozeno od již zmíněného Menno Simonse, vůdce holandských anabaptistů, který v polovině šestnáctého století jejich rozptýlené skupiny sjednotil. Jejich potomci žijí v Holandsku dodnes. V Evropě se rozšířili především v Německu. Největšího významu však dosáhly ty komunity, které se vystěhovaly do ciziny. Někteří mennonité se dostali až na Ukrajinu a do Ruska, jiní do Střední Asie a do Severní Ameriky. Na americkém kontinentu se objevili už v roce 1643 a v roce 1683 tam založili svou první kolonii. Jsou mimo jiné autory prvního veřejného protestu proti otroctví z roku 1688. Některé komunity se přesunuly do Kanady, jiné do latinské Ameriky. Severoameričtí mennonité vytvořili postupně několik samostatných denominací, ale základní společné rysy, k nimž patří především důraz na pospolitý život a nenásilné řešení sporů, si zachovali.
Baptisté
O vztahu prvních baptistů ke křtěncům se mezi historiky dodnes vedou spory. Je jisté, že první baptisté nejsou jejich přímými dědici. Jejich komunity vzniky v Nizozemí mezi anglickými „separatisty“, kteří nechtěli anglickou státní církev jen reformovat jako kalvinismem ovlivnění „puritáni“, známí jako „kongregacionalisté“, a odstěhovali se na začátku sedmnáctého století do Holandska. Zde se setkali s křtěnci a byli jimi určitě ovlivněni. Mnohé jejich důrazy sdíleli nebo si je postupně osvojili. Četní baptisté se také ke křtěnectví (anabaptismu) hlásí a čilý ekumenický dialog mezi oběma denominacemi probíhá dodnes.
Radikálně-reformační tradice dnes
Z řad mennonitů či těch, kdo jimi byli ovlivněni, se rekrutovali i nejdůležitější interpreti radikálně reformačního odkazu. Jejich dílo i úsilí už také dávno nachází odezvu i v širší ekumeně. Zástupci denominací z okruhu dědiců radikální reformace dostávají slovo i v mezinárodních grémiích jako je Světová rada církví. Běžné označování této tradice za jakousi „evangelikální“ odnož světové reformace pokládám za chybné. Především proto, že je to sice tradice, která základní podněty ke své teologické reflexi přijala od radikální reformace z šestnáctého století, ale dostává se k nim nejen prostřednictvím historické reformační teologie a jejích témat, ale také a především vlastní interpretací toho, co pokládá za vlastní jádro biblické zvěsti.
Jde o pluralitní, přitom však specifickou křesťanskou teologickou a etickou orientaci, která chápe křesťanství jako následování Ježíše Krista v myšlení i v životě. Církev chápe jako „učednictví“ – ne ve smyslu napodobení novozákonní církve, ale kreativního navazování na Ježíšův lidský zjev a příběh a na jeho nároky na ty, kdo ho „následují“. Dnes se tato tradice na Západě často prezentuje jako „peace churches“ (mírové církve), tj. jako pospolitost komunit, jež chápou biblickou zvěst o smíření – Božím smíření s lidským pokolením skrze dílo Ježíše Krista – i jako výzvu k úsilí o smíření mezi lidmi a potažmo o záchranu a obnovu všeho stvoření.
Ježíš ve svém „horském kázání“ blahoslavil ty, kdo „tvoří pokoj“ (lat. pacifici). a proto křesťanský pacifismus, který odtud bere svou inspiraci, je třeba chápat jako noblesní činnost, jíž platí zaslíbení, že s těmi, kdo se v ní navzdory všemu posměchu i všem neúspěchům tvořivě angažují, se identifikuje sám Stvořitel (Mt 5,9). Biblický (hebrejský) výraz pro „pokoj“, šalom, zahrnuje celistvost, uzdravení, jednotu a harmonii, a to nejen všeho lidského pokolení, ale i celku stvoření, a je tak uskutečněním původního stvořitelského záměru. Jde v něm nejen o překonání disharmonie a strachu, ale i o plnost a sdílení, o takovou ochranu všeho zranitelného, která odpovídá vlastnímu Božímu charakteru. Z křesťanské perspektivy je středem tohoto obecného smíření a sjednocení, tím, kdo „přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě“ (Ef 1,10), Ježíš Kristus.
[1] Srov. „Konrad Grebel und Genossen an Thomas Müntzer,“ in: L. von Muralt und W. Schmid (hrsg.), Quellen zur Geschichte der Täufer in der Schweiz, I, Zürich, 13-21.
[2] „Protestation und Schutzschrift“, tamtéž, 23–28. Srov. „Mantzova Protestace a obrana“, in: Petr Macek, Huldrych Zwingli, Karl Barth a odkaz reformačního radikalismu, Kalich, Praha 2011, 2010–2015.
Přednáška zazněla při výročí vzniku hnutí radikální reformace v neděli 26.1.2025 v Baptistickém sboru Na Topolce.