kázání Břetislava Smysla, 28. července Na Topolce
Text: Lukáš 14, 34–35:
„Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš.“
Sestry a bratři,
redakce textu Českého ekumenického překladu, ze kterého jsme právě četli, je dosti ojedinělá tím, že naši dnešní lukášovskou perikopu zřetelně pojímá jako samostatný, v sobě uzavřený oddíl, nadepsaný jako „Výrok o soli.“
Zatímco v našem dnešním textu předchází výroku o soli oddíl „O rozhodnutí pro Krista,“ v nejstarším evangeliu podle Marka, ze kterého podle biblistiky Lukáš čerpal, jsou tato slova připojena na závěr oddílu „Varování před svody.“ U Matouše je nalezneme hned za Blahoslavenstvími, rozšířená o výrok o světle.
Evangelisté, vedeni Duchem Svatým, v práci, ke které je Bůh povolal, zařadili tato vzácná slova Krista Pána každý do jiného kontextu. Ekumenická komise pro Nový zákon, pod vedením téhož Ducha Svatého se rozhodla tato slova orámovat jako samostatný oddíl; a my je dnes, vytržená z veškerého kontextu, máme před sebou, tak jak jsou v jejich takříkajíc surové podobě.
Poděkujme za ně našemu Pánu, za slovo Boží, které je zde pro nás. Chvála Tobě Kriste!
Můžeme též v tiché modlitbě poděkovat i za evangelisty a za nesčetné věrné bratry a sestry, kteří nás předešli do Božího království a kteří Kristova slova přes všechna ta staletí uchovali a nám s láskou předali.
Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven.
V předvečer šestého dne stvoření, před prvním Šabatem, Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Gn 1,34)
Jak se může dobrá sůl zkazit? Jak může pozbýt chuti? Zní to až neuvěřitelně. Jak se něco takového může stát? Dobré stvoření Pána Boha všemohoucího. Co je může zdolat? Jak může přijít o svou esenci, svou nejvnitřnější charakteristiku, o to, co je dělá tím, čím je? Jak jen může takto zaniknout? Jak to, že potom ještě stále nějak je? Jak to, že i po takovém zániku s ním lze nějak nakládat? Není, čím je. Takový paradox! Jak to že se neztratí docela? Jak to, že je možné toto nejsoucí stvoření stále ještě nějak uchopit – a vyhodit?
Sůl bez chuti. Čím ji osolíme? Čím namočíme vodu? Čím si posvítíme na světlo?
„Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil.“ (Ž 8,4)
Kde hledat jejich nebeskost a hvězdnost, jestliže jich pozbudou?
„Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,5)
Může snad člověk pozbýt své člověčenství?
Dobré stvoření Pána Boha všemohoucího. Takový paradox! Není, čím je. A přesto, nějak je. A přitom není.
Kdo má uši k slyšení, slyš.
Samotný výrok o soli je výrokem o ztrátě podstaty, ztrátě smyslu, ztrátě vlastního určení. Je verdiktem nad stvořením, které už nadobro ztratilo samo sebe.
Namísto výrazné a jedinečné, naprosto původní, osobité a ničím nenahraditelné jednotliviny máme najednou před sebou jaksi neurčité a zaměnitelné cosi bez chuti.
Vzpomínám na dávná mládežnická léta v olomoucké stanici šumperského sboru BJB, na teenagery, které byste dnes museli hledat spíše někde ve staršovstvu. V jedné z písní, nad kterou by zpěvníková komise nejspíš pokrčila rameny, jsme se tehdy modlili:
„Dovol, ať jsem důkazem toho, že jsi mocný Pán, že každý člověk může v Tobě najít sebe sám.“
Člověk se sobě snad může ztratit. Petr snad může ztratit svou takříkajíc petrovitost, Hanka hankovitost, Marta martovitost, anebo – chcete-li – Břeťa břeťovitost.
Ano, zřejmě je možné zpronevěřit se sám sobě – anebo – sám sebe nikdy nepotkat.
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Gen 1,31)
וַיַּ֤רְא אֱלֹהִים֙ אֶת־כָּל־אֲשֶׁ֣ר עָשָׂ֔ה וְהִנֵּה־ט֖וֹב מְאֹ֑ד
Bůh.
Elóhím.
Hebrejské lexikony tradičně interpretují toto podstatné jméno čísla množného jako plurál majestatis, plurál svrchovanosti, množné číslo co do formy, jednotné co do významu.
Je až příliš snadné hned v tomhle vidět první indicii ukazující na Trojici. S ohledem na bohatou tradici Judaismu a z respektu vůči ní to je snad až příliš smělé, ne-li přímo vulgární.
Jako křesťané však přece jen věříme a vyznáváme že
[Syn] je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,
[že] v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný
i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti –
[že] všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kol 1,15-16)
[Že] všechno povstalo skrze ně[j] a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,3)
Tak i jeden každý z nás byl stvořen skrze Syna a pro Syna.
V čase ohrožení vlastní identity, kdy se zdá, že se sami sobě ztrácíme, v čase zkoušek, ve chvílích, kdy pochybujeme o tom, kdo jsme, – přimkněme se jeden každý co nejtěsněji k Synu, který předchází všechno a všechno v něm spočívá (Kol 1,17). V něm jediném je skryt jeden každý z nás ve své původní a jedinečné plnosti. Všechno ostatní je planá lež.
Amen